Článek
Tohle se stalo, když mi bylo asi sedmnáct, ale dodnes mi to vykouzlí úsměv na tváři. Mám nejlepšího kamaráda, Štěpána. Jsme jako platonická dvojčata – dokončujeme si věty, máme milion společných vtipů a rozumíme si i beze slov. Lidé si ale neustále myslí, že jsme pár. Nejsme. Já jsem lesba a Štěpán je heterosexuál, který ale nemá zájem o vztahy. Aby to bylo ještě vtipnější, jsme si trochu podobní – tmavé vlasy, hnědé oči. Naše blízkost a chemie zkrátka mate lidi, kteří svět vidí jen v úhledných krabičkách.
Jednoho slunečného odpoledne na začátku letních prázdnin jsme si zašli na zmrzlinu. Právě jsme dostali vysvědčení a oslavovali jsme pocit svobody. Stáli jsme na chodníku, smáli se a užívali si ten okamžik. Štěpán měl na sobě své oblíbené, seprané tričko s hloupým obrázkem párku v rohlíku s obličejem a dvojsmyslným nápisem „Sněz mě“.
Najednou k nám přistoupila žena, kterou jsme neznali. Mohlo jí být tak padesát a na tváři měla ten typicky přísný výraz strážkyně morálky, která se rozhodla, že dnešní mládež potřebuje lekci. Zastavila se, přeměřila si Štěpána pohledem, její oči se s opovržením zastavily na jeho tričku a na tváři se jí objevil pohrdavý úšklebek.
„Zmrzlina pro tebe není dobrá, chlapče,“ řekla Štěpánovi tónem, který nesnesl odpor. Pak ukázala na mě. „Měl bys radši jíst ji,“ zasyčela a významně se podívala na jeho tričko, „když už tak rád olizuješ.“
Zůstali jsme na ni zírat. Štěpán zrudl, v šoku zakuckal zmrzlinou a vypadal, že by se nejraději propadl do země. Byl naprosto bezradný.
Ale já jsem se nerozčílila. V tu chvíli se ve mně něco přepnulo. Viděla jsem Štěpánovo ponížení, viděla jsem ten samolibý výraz té ženy a řekla jsem si: Aha, tak vy si chcete hrát na drsnou, paní? Tak dobře. Uvidíme, kdo z nás je větší blázen.
Na tváři se mi objevil široký, nevinný a možná až trochu znepokojivě sladký úsměv. Dala jsem ruku kolem Štěpánových ramen, přitáhla si ho blíž a podívala se té ženě zpříma do očí. „Ale paní, žádné strachy,“ řekla jsem s klidem. „Děláme to každou noc.“
Udělala jsem dramatickou pauzu a sledovala, jak se jí v obličeji mísí šok se znechucením. Pak jsem dodala třešničku na dortu: „A kromě toho, máme společného otce.“
Výraz na tváři té ženy byl k nezaplacení. Zděšení, hrůza a naprosté nepochopení se v něm smísily do jedné velké grimasy. Otevřela pusu, pak ji zase zavřela jako kapr na suchu. Couvla o krok, pak o další, otočila se a prakticky utekla pryč, jako by před ní stáli démoni.
Když zmizela za rohem, podívali jsme se se Štěpánem na sebe. Chvíli bylo ticho. A pak jsme vybuchli smíchy. Smáli jsme se tak, až nás bolela břicha a po tvářích nám tekly slzy.
Štěpánovo tričko se od té doby stalo legendou. A já jsem se naučila cennou lekci. Když se vás někdo snaží ponížit nebo zahnat do kouta svou nevhodností, nejlepší obranou je být ještě mnohem, mnohem divnější. Většinou to nevydrží.
