Článek
Jsem učitel matematiky na gymnáziu a snažím se svým studentům vysvětlit krásu geometrie. Udržet jejich pozornost je těžké i v normální třídě, natož teď, když kvůli nečekané a rozsáhlé rekonstrukci školy učíme všichni na dálku. Moji studenti se s tím poprali statečně, ale největší překážkou v mé práci je paradoxně moje vlastní žena, Lenka.
Když začala distanční výuka, můj život se obrátil vzhůru nohama. Z dlouhých dnů ve škole jsem byl najednou pořád doma. A Lenka, která je o osm let mladší, zřejmě nabyla dojmu, že když jsem doma, mám vlastně volno. Nechápe, že příprava hodin, opravování testů a online porady zaberou spoustu času.
Poprvé to udělala asi před pár měsíci. Byl jsem uprostřed výkladu o Pythagorově větě pro bandu patnáctiletých puberťáků, když se rozletěly dveře a v nich stála Lenka. „Ondro, umyješ to nádobí?“ zeptala se nahlas a rázně. Ztuhl jsem. Třicet párů očí na mě zíralo z obrazovky. Řekl jsem jí, že si o tom promluvíme později. „To je ano, nebo ne?“ nedala se odbýt. Abych situaci ukončil, vykoktal jsem „ano“ a ona beze slova zavřela. V chatu se objevilo pár vysmátých smajlíků a já cítil, jak mi hoří tváře.
O dva dny později se situace opakovala. Tentokrát vtrhla do pokoje, v ruce vítězoslavně držela moje džíny, které jsem nechal ležet na podlaze v ložnici. „Měl by sis po sobě uklízet,“ pronesla káravě. Tentokrát jsem byl rychlejší. Než jsem odpověděl, bleskově jsem vypnul mikrofon i kameru a tiše jí řekl, že mám hodinu. Zase beze slova odešla.
Došlo mi, že potřebuju radikální řešení. Přestěhoval jsem se i s notebookem a tabulí do našeho sklepa v paneláku. Je to jen betonová kobka plná prachu a starého harampádí, ale doufal jsem v klid. Studenti si ze mě začali dělat legraci a přezdívají mi „táta ze sklepa“, což je vlastně docela milé, ale raději bych učil v místnosti, kde mi nehrozí vdechnutí azbestu.
Skutečné peklo ale začalo, když jsem začal zamykat dveře.
Lenčina taktika se změnila. Nejdřív začala cloumat klikou. Pak bušit na dveře. Následovalo hlasité sténání a urážlivé poznámky na moji adresu, které jsem slyšel i přes zavřené dveře. A pak jsem slyšel, jak chodí po bytě a vztekle práská všemi dveřmi.
Před pár týdny zašla ještě dál. Začala dupat a skákat v místnosti přímo nad sklepem. Zvuk se nesl konstrukcí tak, že se mi třásl celý stůl. Naštěstí moje reflexy, vytrénované v mládí u hry Counter-Strike, fungují spolehlivě. Mám nastavenou klávesovou zkratku, která okamžitě vypne mikrofon i kameru. Moje „mute game“ je na špičkové úrovni.
Přesto se jí občas podaří propašovat nějaký trapný moment. Studenti si všímají, že se něco děje. Moje náhlé „výpadky“ jsou podezřelé. Jedna studentka z prváku mi dokonce napsala e-mail s dotazem, jestli je u mě všechno v pořádku. Musel jsem si vymyslet ubohou lež o skřípavém zvuku starého potrubí ve sklepě. Pochybuji, že mi to uvěřila.
Pokaždé, když hodina skončí, snažím se s ní v klidu promluvit. Trpělivě jí vysvětluji, že na výuku potřebuji absolutní klid. Ona jen odsekne: „Jo, jo, jasně, v pohodě.“ A při další hodině bez výjimky přijde s něčím novým, s nějakou další formou sabotáže, aby mě ponížila.
Vrcholem všeho bylo, když mi pod dveřmi začala prostrkovat barevné plastové desky. Jen tak, aby se pomalu snesly do záběru kamery za mými zády. V tu chvíli jsem to nevydržel a zařval jsem na ni. A víte, co se stalo? Podívala se na mě s ledovým klidem a čekala, že se jí omluvím za to, že na ni křičím.
Jsem v pasti. Nemůžu jít do školy, nemůžu jít nikam. Po zbytek dne je Lenka většinou normální, milá a usměvavá. Ale jakmile se rozsvítí zelené světýlko na mé webkameře, změní se v monstrum, které má jediný cíl: sabotovat mě. A já nevím, jak z tohohle šílenství ven.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a třeba právě ten váš zveřejním příště.
