Článek
Za někoho, komu můžu stoprocentně věřit. A tak, když si mi minulý rok na podzim postěžovala, že si nemůže dovolit nový zimní kabát a že v tom starém je jí zima, neváhala jsem ani minutu.
Zrovna jsem dělala velký úklid skříně. A visel mi tam jeden nádherný, vlněný kabát, který jsem milovala, ale už jsem ho skoro nenosila. Byl mi trochu těsný a já jsem si říkala, že je ho škoda, aby jen tak visel ve skříni.
„Leni, pojď se na něco podívat,“ řekla jsem jí, když byla u mě na návštěvě. Vytáhla jsem ten kabát. Její oči se rozzářily. „Ten je nádherný!“ vydechla. „Vezmi si ho,“ řekla jsem jí. „Mně je malý a tobě bude slušet. Ber to jako dárek.“
Lenka byla v sedmém nebi. Objímala mě, děkovala, říkala, že jsem nejlepší kamarádka na světě a že jsem ji zachránila před zimou. Měla jsem z toho skvělý pocit. Udělala jsem radost někomu, na kom mi záleželo. A to je přece to, co přátelé dělají.
Přes zimu jsem ji v tom kabátě párkrát potkala a vždycky jsem se v duchu usmála. Slušel jí. Měla jsem radost, že našel nové uplatnění. Pak přišlo jaro, léto, a já jsem na celou věc zapomněla.
Až do minulého týdne. Večer jsem se nudila a jen tak jsem si projížděla Vinted. A najednou jsem se zarazila. Na jedné z fotek jsem poznala svůj starý konferenční stolek, který jsem Lence také dala, když jsem si kupovala nový. A na něm byl položený… ano, byl to on. Můj bývalý vlněný kabát.
Rozklikla jsem si ten inzerát. Prodávající: Lenka N. Fotky byly profesionálně nafocené. A popis? Ten mi vyrazil dech. „Nádherný vlněný kabát, top stav, skoro nenošený. Unáhlená koupě, neunosím.“ A pod tím cena: 1500 Kč.
Zírala jsem na ten displej a cítila jsem, jak se mi do tváře hrne horkost. Směsice šoku, zklamání a ponížení. Skoro nenošený? Unáhlená koupě? Vždyť ho dostala! Dostala ho ode mě, od své nejlepší kamarádky! A teď se ho snaží prodat a ještě u toho lže?
Nejde o ten kabát. A nejde ani o ty peníze. Jde o ten princip. O tu zradu. Ten kabát pro mě nebyl jen kus oblečení. Byl to symbol našeho přátelství, symbol mé ochoty pomoci. A ona ten symbol teď chladnokrevně ocenila na patnáct stovek a nabídla ho komukoliv na internetu.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám jí napsat? Mám jí zavolat a udělat scénu? Nebo mám dělat, že jsem nic neviděla a nechat to tiché nepřátelství otrávit náš vztah?
Nakonec jsem udělala něco jiného. Napsala jsem jí úplně normální, přátelskou zprávu. „Ahoj Leni, jak se máš? Zrovna jsem si na tebe vzpomněla, jak se ochladilo. Nosíš ještě ten modrý kabát? Pořád si říkám, jak ti musel slušet.“
Odpověď přišla za pár minut. „Ahoj! Jo, jasně, je super. Ale zrovna jsem ho dala do čistírny, abych ho měla připravený na zimu. Je to můj nejoblíbenější kousek!“
Ta její lež byla tou poslední kapkou. V tu chvíli jsem věděla, že naše přátelství skončilo. Neodpověděla jsem. Nemělo to smysl.
Uložila jsem si snímek obrazovky toho inzerátu. Ne abych jí ho někdy ukázala. Ale pro sebe. Jako připomínku. Jako připomínku toho, že i ten nejbližší přítel vás může zklamat. A že někteří lidé vidí v gestu přátelství jen příležitost k obchodu.
Jsem chudší o jeden kabát a o jednu kamarádku. Ale jsem bohatší o jednu cennou, i když bolestivou zkušenost. A až příště budu chtít někomu udělat radost, asi mu raději koupím čokoládu. Ta se na Vinted prodává o poznání hůř.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
