Článek
Moje máma je skvělá, ale má jednu hroznou vlastnost. Když se pro něco nadchne nebo si něco usmyslí, neposlouchá žádné rozumné argumenty. Její názor je prostě ten jediný správný a všichni ostatní jsou hlupáci. Přesně kvůli této její tvrdohlavosti se nedávno v autě strhla scéna, na kterou asi ani jedna z nás jen tak nezapomene. A já jsem poprvé v životě vyhrála hádku s ní, a to její vlastní zbraní.
Jely jsme zrovna autem z nákupu a já jsem si chtěla z kapsy u bundy vytáhnout telefon. Trvalo mi to asi o tři vteřiny déle, protože si kapsy pečlivě zapínám na zip. A přesně to se stalo předmětem máminy přednášky. Začala se mi posmívat, že jsem přehnaně úzkostlivá a že to vůbec nemusím dělat.
„Prosím tě,“ říkala s tím svým poučným tónem. „Proč si pořád zapínáš tu kapsu? Já si ji nikdy nezapínám a telefon mi z ní ještě nikdy nevypadl.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že na rozdíl od ní jezdím každý den do školy narvanou tramvají a že se bojím kapsářů nebo toho, že mi telefon prostě vyklouzne v davu.
Ale ona mě vůbec neposlouchala. To je pro ni typické. Moje argumenty pro ni neexistovaly. Jediné, co pro ni bylo důležité, byla její vlastní zkušenost. „Ale mně se to nikdy nestalo!“ opakovala pořád dokola, jako by to byl ten nejsilnější argument na světě. Moje zkušenost, moje obavy, to všechno bylo jedno.
Uvnitř jsem vřela vzteky. Ta její arogance a neschopnost přijmout jiný pohled na svět mě přiváděla k šílenství. A pak, uprostřed jejího monologu, se to ve mně zlomilo. Dostala jsem nápad. Geniální a zároveň trochu drzý. Rozhodla jsem se, že jí její vlastní, pokřivenou logiku ukážu v praxi.
S klidným výrazem jsem se na ni podívala, pokrčila jsem rameny a s tichým cvaknutím jsem si rozepnula bezpečnostní pás. V autě najednou nastalo hrobové ticho. Máma přestala mluvit uprostřed věty a zděšeně se na mě podívala.
„Co to děláš?!“ vyjekla. „Okamžitě se připoutej!“ Její hlas byl najednou plný paniky. Podívala jsem se na ni s tím nejnevinnějším výrazem. „Proč?“ zeptala jsem se. „Vždyť přece nehodláš bourat, ne?“
Zůstala na mě jen zírat, neschopná slova. „Na tom nezáleží! Okamžitě se připoutej!“ křičela. Ale já jsem pokračovala v naší hře. „Ale já s tebou jezdím autem pořád,“ řekla jsem a použila jsem její vlastní slova. „A ještě nikdy jsem ten pás doopravdy nepotřebovala.“
V tu chvíli jí to došlo. Viděla jsem jí to na očích. Ten moment, kdy pochopila, že jsem ji chytila do její vlastní pasti. Že jsem na ni použila přesně tu samou hloupou logiku, kterou ona používala na mě. Zůstala na mě několik vteřin jen naštvaně zírat.
A pak udělala něco, co bylo tím největším vítězstvím. Beze slova, s pohledem stále upřeným na mě, sáhla ke své vlastní bundě a pomalu, ale jistě, si zapnula zip na kapse, kterou měla celou dobu rozepnutou. Bylo to tiché přiznání porážky.
„Připoutej se,“ řekla pak už klidnějším, ale stále naštvaným hlasem. Poslechla jsem ji a pás jsem si zapnula. Zbytek cesty jsme ujely v naprostém tichu. Ale nebylo to trapné ticho. Bylo to ticho, ve kterém jsem já byla vítěz.
Poprvé v životě se mi podařilo vyhrát hádku s mou matkou. Ne křikem, ne argumenty. Ale tím, že jsem jí nastavila zrcadlo a ukázala jí, jak absurdní její myšlení je. A i když vím, že se pravděpodobně nikdy nezmění, ten den jsem se naučila, jak na ni. A ten pocit byl k nezaplacení.
