Článek
Před pár lety jsem pracoval jako externí technik pro jednu strojírenskou firmu. Byl jsem odborník na jeden konkrétní stroj, který firma prodala do továrny v Turecku. A mým úkolem bylo odletět tam a celý ten složitý systém zprovoznit. Vedení firmy bylo fajn, až na jednoho člověka. Generální ředitel byl neuvěřitelný škudlil, který se snažil ušetřit na každé koruně, i kdyby to bylo naprosto nesmyslné. A právě na jeho lakomost jsem doplatil. Tedy, vlastně on doplatil.
V únoru jsem tedy odletěl. Abych ušetřil firmě peníze za drahé parkování na letišti, nechal jsem své auto na jednom odlehlém, levnějším parkovišti. V Turecku jsem pak strávil dva týdny. A byla to neskutečná dřina. Pracoval jsem od rána do noci, často i šestnáct hodin denně. Jednou jsem tam musel zůstat dokonce celou noc, abychom stihli termín. Místní technici byli skvělí, ale bez mé pomoci by to nezvládli.
Bylo mi jich líto a cítil jsem s nimi solidaritu. A tak jsem se rozhodl, že udělám hezké gesto. Řekl jsem jim, že si za ty dva týdny nebudu účtovat ani korunu za přesčasy. Věděl jsem, že by to byla obrovská částka, ale chtěl jsem, aby věděli, že jsem v tom s nimi.
Po dvou týdnech byla práce konečně hotová. S pocitem dobře vykonané práce jsem se vydal na cestu domů. Byla to cesta dlouhá přes dvacet hodin, s několika přestupy. Když jsem konečně přistál v Praze, byl jsem naprosto zničený. Nevyspalý, rozlámaný a jediné, po čem jsem toužil, byla moje postel.
Venku mrzlo, až praštělo. Věděl jsem, že mé auto stojí někde na parkovišti, zamrzlé na kost. Představa, že se teď musím trmácet autobusem na to parkoviště, škrábat led a pak ještě řídit domů, byla pro mě noční můra. A tak jsem udělal to, co mi přišlo logické. Zavolal jsem řediteli.
„Dobrý den, pane řediteli,“ řekl jsem. „Právě jsem přistál. Jsem úplně vyřízený. Mohl bych si prosím vzít na cestu domů firemní taxi? Stálo by to asi osmnáct set korun.“ Myslel jsem si, že to bude samozřejmost. Po dvou týdnech dřiny pro jeho firmu. Ale jeho odpověď mě šokovala.
„Ne,“ řekl chladně. „Odvoz z letiště je benefit jen pro naše kmenové zaměstnance. Vy jste externista. Vy si musíte odvoz zařídit sám.“ Zůstal jsem na něj jen zírat s telefonem u ucha. Ta jeho malichernost a nevděčnost mi vyrazila dech.
Stál jsem tam, v příletové hale, unavený a zmrzlý. A všechna má dobrá vůle a velkorysost se v jediném okamžiku vypařila. Vztek ve mně pomalu stoupal. „Dobře,“ řekl jsem si v duchu. „Když chcete šetřit na taxíku za osmnáct stovek, tak budeme šetřit.“ A v hlavě se mi zrodil plán.
Dopotácel jsem se domů. Ale místo abych šel spát, sedl jsem si k počítači. Otevřel jsem si tabulku s docházkou z těch dvou týdnů v Turecku. A začal jsem počítat. Pečlivě, hodinu po hodině. Všechny ty přesčasy. Všechny ty víkendové práce. A samozřejmě i tu celou probdělou noc.
Když jsem to všechno sečetl, vyšlo mi krásné, kulaté číslo. Přes třicet tisíc korun. Třicet tisíc, které jsem jim původně chtěl velkoryse odpustit. Upravil jsem fakturu, přidal k ní položku „práce přesčas“ a s úsměvem jsem ji odeslal na účetní oddělení.
O pár dní později mi volal ředitel. V jeho hlase byla panika. „Pane Karle, co to má znamenat? Ta faktura je nějaká vysoká!“ zeptal se. „Ale ne,“ odpověděl jsem sladce. „To je jen přesně vyúčtovaná práce, kterou jsem pro vás odvedl. Do poslední minuty.“
Na druhém konci bylo ticho. Věděl, že nemůže říct ani slovo. Věděl, že jsem v právu. Věděl, že udělal obrovskou chybu. Chtěl ušetřit necelé dva tisíce na taxíku, a teď bude muset zaplatit o třicet tisíc víc. Jeho hloupost a lakomství ho přišly pěkně draho.
Fakturu samozřejmě museli proplatit do poslední koruny. Bylo to všechno legální a podložené mou docházkou. Od toho dne se ředitel choval jinak. Když se mnou mluvil, bylo to s novým druhem respektu. Už se nikdy nepokoušel se mnou smlouvat o maličkostech. Pochopil, že i když jsem jen externista, mám svou hrdost a nenechám se sebou zametat.
Dodnes se té historce v duchu směji. Ten ředitel, ve své snaze ušetřit pár stovek, způsobil firmě mnohem větší škodu. Byla to ta nejdražší jízda taxíkem, kterou mi nikdy nezaplatil. A pro něj to byla, doufám, drahá lekce o tom, že se nevyplácí být nevděčný a lakomý. Někdy je trocha lidskosti a slušnosti ta nejlepší investice.
