Článek
Nejsem pověrčivá. Nevěřím na kletby ani na osud. Ale jak jinak si mám vysvětlit život, který mi byl v necelých třiceti letech nadělen? Žiju v Hradci Králové, v krásném městě, kterému se říká Salon republiky. Pro mě je to ale spíš mausoleum mých lásek.
Všechno začalo, když mi bylo osmnáct. Čerstvě po maturitě, s hlavou plnou snů a srdcem otevřeným dokořán. Tehdy jsem potkala Jakuba. Byli jsme ztělesněním svobody. Žádné plány, jen brigády, cestování po festivalech a pocit, že nám patří svět. Zbožňovali jsme se a mysleli si, že to tak bude napořád. Rok a půl jsme byli nezranitelní. Pak si pro něj přišla smrt na okresní silnici. Nebyla to jeho chyba. Prostě byl ve špatný čas na špatném místě. Zlomilo mě to, ale s pomocí rodiny a přátel jsem to nějak zvládla. Šla jsem dál.
O pár let později, v jednadvaceti, jsem potkala Tomáše. Byl o dekádu starší, měl svůj klid, vlastní dům na předměstí a práci stavbyvedoucího. Věděl, čím jsem si prošla, a byl mou kotvou v rozbouřeném moři. Po osmi měsících jsem se k němu nastěhovala. Začala jsem studovat vysokou, on chodil do práce a já se starala o domácnost. Všechno do sebe zapadalo. Znovu jsem si dovolila uvěřit ve štěstí. A právě tehdy, když jsem si myslela, že je všechno v pořádku, přišel ten telefonát. Pracovní úraz na stavbě. Vrtulník. Vážné zranění hlavy.
Tomáš se už nikdy neprobral z bezvědomí. Po týdnu ho jeho rodina, kterou jsem sotva znala, nechala odpojit od přístrojů. A bylo to. Znovu. Tentokrát jsem spadla do mnohem hlubší černé díry. A aby toho nebylo málo, přišla jsem i o domov. Nebyli jsme manželé, takže jsem neměla na nic nárok. V mlze žalu a depresí jsem balila krabice a stěhovala se zpátky k rodičům. Ze školy jsem odešla.
V čtyřiadvaceti, necelý rok po Tomášově smrti, jsem na městských slavnostech potkala Martina. Hned jsme si padli do oka, ale já o vztah nestála. Byli jsme tedy měsíce jen přátelé. Trávili jsme spolu spoustu času, on mě představil své partě, která mě přijala mezi sebe. Pomalu mě vytahoval z ulity. Zlomilo se to na společném výletě do Adršpachu. Skončili jsme v jednom stanu a přiznali si, co k sobě cítíme. Chápal, že se bojím, a slíbil, že bude čímkoliv, co budu potřebovat.
Postupně jsme se stali párem. Bojovala jsem s neustálým pocitem, že čekám, kdy se to zase pokazí. A zrovna když jsem ten pocit začínala pouštět z hlavy, stalo se to. Martin zemřel. Náhle a nečekaně. V tu chvíli jsem se zhroutila. Úplně. Skončila jsem na nějaký čas v psychiatrické léčebně, protože jsem tu situaci už prostě nedokázala zvládnout.
A teď současnost. Je mi dvacet osm. Po letech dálkového studia jsem konečně dokončila vysokou. Žiju sama v malém bytě. Chodím na terapii. Snažím se žít den po dni. O vztah se ani nepokouším, protože jsem k smrti vyděšená.
A pak jsem v nové práci, v mém prvním zaměstnání v oboru, potkala Petra. Milý, laskavý, vtipný, o jedenáct let starší muž. Půl roku jsme kolem sebe jen tak kroužili, než jsme spolu začali chodit. A půl roku poté mu diagnostikovali rakovinu tlustého střeva ve třetím stadiu. Jak už víte z názvu, léčba bohužel nezabrala. Ztratila jsem ho jen něco málo přes rok poté, co jsme se poznali.
Čtyři muži. Čtyři lásky. Čtyři pohřby.
Lidé v Hradci se na mě na náměstí nebo v Kauflandu dívají skrz prsty. Šeptají si. Někteří z nich byli na všech čtyřech pohřbech. Dívají se na mě, jako bych byla jedovatá. Jako bych za to mohla.
Každý den přemýšlím, jestli bych neměla odjet. Začít znovu někde, kde nikdo nezná můj příběh. Kde se na mě nebudou dívat jako na prokletou. Ale co když to nepomůže? Co když tím jen prohloubím svou samotu?
Necítím se na dvacet osm. Připadám si stará, unavená a vyčerpaná. Moji vrstevníci řeší svatby a hypotéky. Já mám sbírku parte. A bojím se, že když se ještě někdy zamiluju, podepíšu tím dalšímu muži rozsudek smrti.
Nese si někdo z vás v srdci břemeno, o kterém se bojí mluvit? Někdy stačí jen příběh napsat a poslat do světa. Svěřte se mi na pribehy.kral@seznam.cz.
