Článek
Bojuju s rakovinou. Naštěstí v raném stádiu, takže prognóza je dobrá. Ale teď procházím chemoterapií, což znamená, že ztrácím vlasy. Dneska mě už unavovalo nacházet je všude, tak jsem se rozhodla, že si prostě oholím hlavu a bude klid. Vlastně to nevypadá tak zle, docela se mi ten vzhled líbí.
Manžel je na měsíc na služební cestě, ale náš dvacetiletý syn Adam, než se vrátí na vysokou, je na pár dní doma. A zrovna dneska přišla na návštěvu moje tchyně Zdeňka. Uviděla mě bez vlasů a prostě vybuchla smíchy. Smála se nahlas, jako by slyšela nejlepší vtip svého života. „Panebože, vypadáš, jako by byl Bůh ožralý, když tě tvořil! Vypadáš jak oholené vajíčko! Jako trestanec, co právě vylezl z Mírova! Ježíši, to je taková sranda!“
Než jsem se zmohla na slovo, můj syn uslyšel, co řekla. Vykročil a procedil mezi zuby: „Zavři tu svoji nevymáchanou hubu, nebo ti ji zavřu sám. Podívej se do zrcadla na ten svůj ksicht, vypadáš jak strašák z Bohnic.“ Tchyně to samozřejmě nečekala. Přestala se smát a našpulila pusu, že takhle přece nemůže mluvit se svou babičkou. A dodala, že já musím být na takové komentáře připravená, protože lidé hned uvidí, že jsem nemocná.
Adam na ni sykl: „Bacha, abys sama brzy nezaklepala bačkorama.“ A Zdeňka s naprostou arogancí pronesla tu větu: „Zlatíčko, já budu v pořádku! V naší rodině nikdo rakovinu neměl, takže já se bát nemusím!“ Ironie osudu. Já jsem totiž v celé naší rodině první, kdo rakovinu má. Samozřejmě jí to nepřeju, ale její myšlení je tak neuvěřitelně hloupé. Rakovina si nevybírá.
Tohle je její odporný zvyk. Kdykoli vidí někoho s postižením nebo někoho, kdo kvůli nemoci vypadá jinak, posmívá se a komentuje, že si za to určitě může sám. Přitom nikdy nevíte, co vás čeká. Dnes jste zdraví a zítra se nemusíte zvednout z postele. Ale ona je přesvědčená, že jí se nic stát nemůže.
Pak pokračovala: „Ale vážně, nos paruku. Nechceš přece chodit po venku jako holohlavý mimozemšťan. Jsi přece ženská.“ Řekla jsem jí, že jestli budu nosit paruku, je čistě moje věc, a že její komentáře jsou naprosto nevhodné a nebudu je ve svém vlastním domě tolerovat. Jen mávla rukou: „Ježíš, nebuď tak dramatická. Sama víš, že se lidi plešatým ženským smějou.“
Můj syn už toho měl dost. „A co kdyby ses sebrala a vypadla odsud? A dávej na schodech pozor, ať si tou svojí blbou hlavou ještě do něčeho neklepneš.“ Nechápu, proč bylo nutné mou hlavu vůbec komentovat. A když už musela, mohla to udělat bez té zloby. Kéž by si vážila toho, že je zdravá. To se může změnit v jediné vteřině.
Setkali jste se někdy s necitlivými poznámkami na téma zdraví od svých blízkých? Jak podpořit člověka, který prochází těžkou nemocí? Podělte se o své zkušenosti a rady na pribehy.kral@seznam.cz.
