Článek
Když se podívám na fotky dětských pokojů na internetu, vidím explozi osobnosti. Plakáty kapel, fotky s přáteli, poličky plné knih a figurek. A pak si vzpomenu na svůj pokojíček. Byl sterilní jako nemocniční chodba. Bílé zdi. Prázdný stůl. Žádné plakáty, žádné cetky. Dokonce i tapetu na mobilu jsem si vždy nechával tu původní od výrobce.
Proč? Z jednoho prostého důvodu: ze strachu. Panicky jsem se bál, že by o mně rodiče získali jakoukoliv novou informaci.
V naší rodině byla totiž každá informace zbraní, kterou mohli použít proti mně. Každý projev mého vkusu, mé osobnosti, byl okamžitě podroben kritice, posměchu nebo kontrole.
Když jsem v patnácti začal poslouchat metal, táta vtrhl do pokoje s otázkou: „Co to posloucháš za řev? Okamžitě to ztlum!“ Když jsem si chtěl na zeď pověsit plakát filmu, máma přišla s větou: „Tímhle haraburdím si přece nezničíš zeď, kterou jsme zrovna vymalovali.“
Když jsem si našel nového kamaráda, spustil se výslech. „A kdo to je? Z jaké je rodiny? Jak se učí? A proč se nebavíš s Petrem od sousedů, to je slušný kluk.“ Každý můj krok byl pod drobnohledem. Každý kousek mého já byl rozebrán a zhodnocen jako „divný“ nebo „nevhodný“.
A tak jsem se naučil nejlepší obrannou strategii: stát se duchem. Přestal jsem mít koníčky, nebo jsem o nich alespoň nemluvil. Přestal jsem si vodit domů kamarády. Přestal jsem projevovat jakékoliv nadšení. Stal jsem se šedou myší. Nepopsaným listem. Protože když jste prázdný, nemají se čeho chytit. Nemají co kritizovat.
Bylo to neuvěřitelně dusivé. Obětoval jsem celou svou osobnost za trochu klidu. Za iluzi bezpečí. Celé dospívání jsem prožil v tomto dobrovolném vězení, jen abych se vyhnul neustálému soudu.
A teď je mi čtyřiadvacet. Stojím uprostřed svého prvního bytu. Je to moje království. Moje svoboda. A já se té svobody k smrti bojím. Přítelkyně na mě kouká a nechápe, proč si z tohohle místa neudělám domov. Ale jak si mám udělat domov, když se celý život učím být neviditelný? Co bych si na ty zdi vůbec pověsil? Kdo vlastně jsem, když se nemusím schovávat?
Nevím. Ale když jsem jí nedokázal odpovědět, poprvé v životě jsem zkusil něco jiného než mlčení. Řekl jsem: „Já vlastně nevím, co se mi líbí. Pomůžeš mi to zjistit?“ Bylo to děsivé. Ale v jejím úsměvu byla odpověď. A možná to byl první skutečný obraz, který jsem si do svého nového života pověsil.
Závěrečná výzva
Byl i váš dětský pokoj spíše úkrytem než útočištěm? Schovávali jste svou osobnost, aby vás nikdo nemohl soudit? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná je největší odvahou konečně ukázat světu, kdo doopravdy jsme.
