Článek
V naší rodině jsem byl vždycky ten „chytrej na počítače“. Začalo to nevinně, když mi bylo asi patnáct. „Davídku, mně zase nejde internet.“ „Davídku, ten počítač je nějaký pomalý, nepodíval by ses mi na to?“ „Davídku, jak se dávají fotky z mobilu sem do toho… no, na ten fejsbuk?“
Celé roky jsem byl jejich nonstop technická podpora. Zavirované notebooky, nefunkční tiskárny, zapomenutá hesla. Všechno končilo u mě. Brnknuli, napsali na WhatsApp a já buď radil na dálku, nebo si pro ten krám o víkendu zajeli a nechali mi ho na opravu.
Jenže časy se změnily. Vystudoval jsem a našel si práci. V IT. Ironie, co? Teď trávím osm až deset hodin denně tím, že poslouchám stížnosti, že někomu nejde tiskárna, že si smazal důležitý soubor nebo že mu na obrazovce vyskakují „divný okýnka“.
Když přijdu večer domů, to poslední, co chci vidět, je další rozbitý počítač. Chci si dát nohy nahoru, pustit si film, přečíst si knížku. Prostě vypnout.
Napsal jsem tedy do naší rodinné skupiny na WhatsAppu zprávu. Vysvětlil jsem, že se teď IT živím, a i když je mám všechny rád, nemám už sílu ani čas trávit své volno další prací. Napsal jsem, že s rychlou drobností přes zprávu rád pomůžu, ale na větší opravy je budu muset odkázat do normálního servisu, třeba do Alzy, kde to zvládnou profesionálové.
Většina rodiny byla skvělá. Chápali to. „Jasně, Davčo, to dává smysl.“ „Hlavně si odpočiň.“ „Díky za všechno, co jsi pro nás doteď dělal.“ Spadl mi kámen ze srdce.
Ale pak tu byla teta Irena.
Dělala, že moji zprávu neviděla. O pár dní později mi zazvonil zvonek u bytu. Stála tam ona. S úsměvem od ucha k uchu a v ruce držela banánovou krabici. Byla plná elektronického šrotu.
„Ahoj, Davídku, tak jsem ti to přivezla!“ zahlaholila a cpala mi tu krabici do rukou. Uvnitř byl její starý notebook, co se sekal už za dob dinosaurů, zavirovaný tablet vnučky a mobil, do kterého si očividně vylila kafe.
Zhluboka jsem se nadechl. „Teto, promiň, ale jak jsem psal, už tohle nedělám. Nemám na to čas ani energii. Budeš to muset vzít do servisu.“
Její úsměv zmrzl. „Cože? Vždyť je to pro tebe chvilka!“
Zopakoval jsem, že ne. Že je mi líto, ale že je to moje konečné rozhodnutí.
Teta zrudla jako paprika. „Takže ty už na nás kašleš, co? Od tý doby, co děláš v Praze v tom svým ajťáckým, tak si myslíš, že jsi něco víc! Sobecký spratek!“ zařvala na celou chodbu, mrštila krabicí zpátky do svého auta a s kvílením pneumatik odjela.
Druhý den to začalo. Zprávy od dalších příbuzných. Že jsem sobec. Že se chovám, jako bych byl lepší než oni. Že rodina si má pomáhat a já na to kašlu. Bolelo to. Strašně to bolelo.
Vrcholem všeho bylo, když mi volal strýc, aby mi řekl, že nemám jezdit na Ireninu oslavu narozenin, na kterou jsem se těšil. Pořádá se u ní na zahradě a ona si tam nepřeje, abych byl.
Takže teď sedím doma a přemýšlím, co jsem udělal špatně. Snažil jsem se jen nastavit hranice, abych se úplně nezbláznil. A výsledkem je, že část mé rodiny mě teď nenávidí a považuje za zrádce.
Mám se jim snad omluvit a dál dělat jejich IT otroka, jen aby byl klid? Nebo se mám prostě smířit s tím, že pro některé členy rodiny jsem měl cenu jen tehdy, když ze mě něco měli?
Nutí vás rodina do role, která vám už nevyhovuje? Podělte se o své zkušenosti a pocity na adrese pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíte, že v tom nejste úplně sami.
