Článek
Byli jsme na ni neuvěřitelně pyšní. Z naší trochu nesmělé holky, která se bála objednat si jídlo v cizím jazyce, se během toho roku stala, alespoň podle jejích e-mailů a občasných videohovorů, sebevědomá mladá žena. Těšili jsme se, až nám bude vyprávět o svých zážitcích, o studiu, o nových přátelích. Můj muž Pavel dokonce vyrobil transparent s nápisem „Vítej doma, Anetko!“, což bylo na jeho poměry nevídané citové vzplanutí.
Stáli jsme v příletové hale na Letišti Václava Havla, já svírala kytici jejích oblíbených pivoněk a Pavel nervózně přešlapoval s tím svým transparentem. Byli jsme jako rodiče čekající na prvňáčka z jeho prvního školního výletu. „Myslíš, že se hodně změnila?“ zeptala jsem se manžela asi po desáté. „Prosím tě, Jano, byla pryč rok, ne deset let. Bude to pořád naše Anetka,“ uklidňoval mě, ale v jeho hlase jsem slyšela stejnou nervozitu.
Konečně se otevřely posuvné dveře a začali se z nich hrnout cestující. A pak jsme ji uviděli. Byla opálenější, vlasy měla zesvětlené od slunce a v očích měla novou, dospělou jiskru. Rozběhla se k nám, shodila batoh na zem a pevně nás objala. Byly to minuty plné smíchu, slz a radosti. „Mami, tati, tak strašně jste mi chyběli!“ opakovala a mačkala nás. Byla to přesně ta chvíle, kterou jsem si v duchu přehrávala celé týdny.
Když opadlo první nadšení a my se chystali vzít její kufry a zamířit k autu, Aneta se trochu nervózně usmála. „Počkejte ještě chvíli,“ řekla. „Musím vám někoho představit.“ Vyměnili jsme si s Pavlem zmatené pohledy. A v tu chvíli zpoza sloupu, kde nenápadně stál, vystoupil mladý muž. Byl vysoký, štíhlý, s hřívou tmavých kudrnatých vlasů, s několikadenním strništěm a s velkýma, hnědýma očima. Na zádech měl pověšené pouzdro na kytaru. Usmál se na nás trochu plaše a nervózně.
„Mami, tati, tohle je Pedro,“ řekla Aneta a zářila. „Pedro, tohle jsou moji rodiče.“ Pedro k nám přistoupil, podal nám ruku a lámanou, ale srozumitelnou češtinou s roztomilým přízvukem řekl: „Dobrý den. Velmi mě teší.“ Byli jsme v šoku, ale snažili jsme se to nedat najevo. „Aha, kamarád z univerzity?“ zeptal se Pavel a snažil se, aby to znělo co nejvíc nenuceně. „Ano, tak nějak,“ odpověděla Aneta a my jsme to dál neřešili. Cesta autem domů byla trochu rozpačitá. Snažili jsme se vést konverzaci, ptali jsme se Pedra, jak se mu líbí v Česku, on se snažil odpovídat, ale konverzace vázla.
Doma jsme si dali slavnostní oběd, který jsem celý den připravovala. Svíčkovou, jeho české nejoblíbenější jídlo, jak nám Aneta prozradila. Pedro se zdvořile rozplýval nad knedlíky a atmosféra se pomalu uvolňovala. Byl milý, i když trochu bohémský typ. Dozvěděli jsme se, že je hudebník, hraje na kytaru v jedné lisabonské kapele a skládá písničky. Pavel se při slově „hudebník“ trochu napjal. V jeho světě to bylo synonymum pro „nezaměstnaný“.
A pak, když jsme si dávali kávu a dezert, to přišlo. Aneta si stoupla a pozvedla sklenku. „Chtěla bych vám ještě něco říct,“ začala a její hlas se trochu chvěl, ale tvářila se nesmírně šťastně. „Pedro není jen můj kamarád. A nepřijel jen na návštěvu.“ Zhluboka se nadechla, vzala Pedra za ruku a zvedla svou levou ruku, na které se na prsteníčku leskl jednoduchý, stříbrný prstýnek s malým modrým kamínkem. „Jsme zasnoubení. A Pedro se stěhuje do Prahy za mnou.“
Ticho, které v místnosti nastalo, bylo ohlušující. Měla jsem pocit, že slyším, jak se Pavlovi v hlavě zastavila všechna ozubená kolečka. Viděla jsem, jak zbledl a polkl knedlík, který mu zřejmě uvízl v krku. Já jsem jen seděla s úsměvem přimrazeným na tváři a můj mozek se snažil zpracovat tu informaci. Moje malá holčička. Zasnoubená. S cizincem. S hudebníkem. Kterého známe asi tři hodiny.
První týden s Pedrem v našem bytě byl jako scéna z nějaké absurdní komedie. Byl to střet dvou světů. My, zvyklí na svůj klid a řád, a on, temperamentní Portugalec, který byl zvyklý na hluk, vřelost a neustálou společnost. Byl neuvěřitelně milý, snažil se nám pomáhat, ale jeho pokusy často končily katastrofou. Když se snažil pomoct v kuchyni, málem podpálil utěrku. Když se nabídl, že umyje nádobí, rozbil dva talíře z mé oblíbené soupravy. Večer co večer hrál na kytaru své melancholické fado písně, které byly sice krásné, ale po desáté večer už trochu depresivní.
Pavel chodil po bytě jako tělo bez duše a občas vedl s Pedrem „výslech“ pod rouškou přátelské konverzace. „A Pedro, čím se přesně živí ta vaše kapela?“ nebo „A jaké máte plány do budoucna tady v Praze?“ Aneta byla mezitím naprosto šťastná a naši paniku vůbec nevnímala. Byla zamilovaná a viděla svět jen přes růžové brýle.
Zlom nastal asi po týdnu. Seděli jsme večer v obýváku a Pedro vytáhl kytaru. Čekala jsem další vlnu teskné hudby. Ale on se na mě a na Pavla podíval a začal hrát a zpívat. Byla to píseň od Karla Gotta. Tři kříže. Zpíval to s příšerným přízvukem, pletl slova, ale zpíval to z plných plic a s takovou upřímnou snahou, že jsme se nejdřív začali smát, a pak mi do očí vhrkly slzy. Udělal to pro nás. Aby nám ukázal, že se snaží. Aby prolomil ledy.
V tu chvíli jsem se podívala na svou dceru, jak se na něj dívá s bezmeznou láskou, a došlo mi to. Její život už není můj. Její štěstí už není v mých rukou. Vybrala si svou vlastní cestu, a i když je jiná, než jsem si pro ni představovala, je to její cesta. A ten kudrnatý, hlučný hudebník, který neumí umývat nádobí, ji dělá šťastnou. A to je to jediné, na čem záleží. Večer jsem si nalila sklenku vína a připila si. Na naši novou, mezinárodní a rozhodně mnohem hlasitější rodinu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
