Článek
Víte, ono se to snadno řekne, když vidíte partnerku celé dny v posteli, jak kouká do stropu nebo sjíždí seriály na Netflixu. Práce nikde, domácnost taky nic moc. Člověku prostě rupnou nervy. A mně ruplo. Řekl jsem jí, že být v depresi přece neznamená, že může být líná jako veš. Jo, přesně takhle hnusně jsem to řekl. Samozřejmě to byla poslední kapka. Eva se sbalila a odjela k mámě. Pár dní ticha, jen takové to dusno, co by se dalo krájet.
Když jsme se konečně sešli, abychom si to vyříkali, bylo to těžký. Strašně těžký. Přiznal jsem, že mi to prostě přerostlo přes hlavu, že jsem to nezvládl, ale že jsem neměl právo ji takhle odsoudit. Omluvil jsem se. A ona, světe div se, se omluvila taky, i když vlastně vůbec nemusela. Seděli jsme pak dlouho v naší oblíbené kavárně u Vltavy a probírali, co a jak dál, jestli to vůbec má smysl.
Jedna z věcí, na kterou jsem poukázal, byla její terapeutka. Přišlo mi, že paní psycholožka je taková ta škola, co uznává jenom povídání a nic jiného. Žádné praktické rady, žádné nové pohledy. Eva nakonec souhlasila, že jí to taky moc nedává a že se poohlédne po někom jiném. To byl první malý krok.
Co se týče práce, navrhl jsem, ať si dá na chvíli pohov. Dostala tolik odmítnutí, že ji to sráželo víc a víc. Viděl jsem na ní, jak ji každý další zamítavý email z personálního drtil. Řekl jsem jí, že na to teď kašleme, že chci, aby se soustředila hlavně na sebe. Jasně, trochu se cukala, že se cítí blbě, když já budu makat za oba, ale ujistil jsem ji, že to v pohodě zvládneme. Mám naštěstí práci, která nás oba uživí celkem slušně. Taky jsem nadhodil, že by časem mohla zkusit nějaké dobrovolnictví, jen tak, aby přišla mezi lidi a měla něco dalšího v životopise. Nejsem žádný odborník, byly to jen takové nápady, ale zdálo se, že to z ní sundalo aspoň trochu toho tlaku, a o to mi šlo.
Shodli jsme se, že být celý den sama zavřená v bytě a v posteli jí fakt neprospívá. Tak jsme vymysleli plán – třikrát týdně si pustí nějaké cvičební video. Stačí desetiminutovka, jen aby něco dělala, rozproudila krev. A ono to zabralo! Zjistila, že ji to vlastně baví, že se po tom cítí o fous líp. Dokonce si našla něco, čemu se říká Jin jóga, a začala s tím.
Abych jí trochu pomohl a zároveň ji motivoval, má teď za úkol jednu domácí práci denně. Je mi úplně jedno, co to bude. Může to být umytí nádobí po večeři, nebo klidně jen srovnání bot v předsíni, nebo naházet prádlo do koše na špinavé. Hlavní je, že ji to donutí vylézt z postele aspoň na chvíli. A zjistila, že když už začne, často toho nakonec udělá víc. Já se zase snažím dát jí najevo, že si vážím každé maličkosti, kterou udělá. I kdyby to bylo jen to, že utře prach na poličce, kterou jsem já úspěšně ignoroval týden.
Zavedli jsme si taky nedělní „generální úklid“. To je den, kdy dáme do pucu celý byt, abychom měli na týden klid. Překvapivě to funguje skvěle. Uděláme si z toho trochu zábavu, pustíme si k tomu nějakou bláznivou hudbu, blbneme u toho, ale zároveň makáme. Týden je pak mnohem snesitelnější, když už řešíme jen takové ty drobné rychlovky.
Eva se snaží čím dál víc a já se taky snažím být jí větší oporou. Hledám si informace o depresi, učím se, jak jí můžu pomoct, protože je to prostě její součást. Oba do toho dáváme víc energie a hlavně spolu mnohem líp komunikujeme. Už žádné zametání problémů pod koberec, jako když jsme si zařizovali první hypotéku a tvářili se, že všechno je zalité sluncem.
Doufám, že se budeme dál posouvat, protože ji strašně miluju a chci, aby nám to klapalo. Není to vždycky procházka růžovým sadem, občas přijdou mraky, ale už víme, že spolu zvládneme najít zase sluníčko. A já si dávám velký pozor na pusu, abych zase neplácl nějakou blbost. Člověk se holt učí celý život.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
