Článek
Vždycky jsem si myslela, že máme takové to normální, možná trochu nudné, ale stabilní manželství. Syn Tomáš na střední, hypotéka na byt v pražském paneláku skoro splacená, víkendy na chalupě u Sázavy. Petr byl věčně na služebních cestách, jako obchodní zástupce se docela naběhal. Aspoň to mi vždycky tvrdil. A já, hloupá, mu to baštila i s navijákem.
Ten den si pamatuju naprosto přesně. Byl čtvrtek, zrovna jsem přišla z práce a chystala se vybalit nákup z Kauflandu. Petrova sportovní taška, se kterou jezdil do fitka, ležela v předsíni. Něco mě přimělo se do ní podívat. A tam, mezi propoceným tričkem a teniskami, byl. Druhý mobil. Takový ten obyčejný, tlačítkový, jaké se dnes už skoro nevidí. Zvědavost byla silnější než já.
Otevřela jsem zprávy a svět se mi zhroutil. Nebo si to aspoň v tu chvíli myslel. Desítky zpráv s jakousi Lenkou. Fotky malé holčičky. Jejich společné fotky z výletů, z Vánoc. Z těch Vánoc, kdy mi Petr tvrdil, že musel nutně odjet za klientem do Ostravy. Měl druhou rodinu. S Lenkou a jejich tříletou dcerkou Aničkou.
Když se večer vrátil, neřekla jsem ani slovo. Jen jsem ten telefon položila na stůl v kuchyni. Zbledl jako stěna. Poprvé v životě jsem ho viděla, že neví, co říct. Nakonec se ke všemu přiznal. Trvalo to už pět let. Lenku potkal na nějakém školení, přeskočila jiskra a… zbytek už znám.
Čekala jsem, že budu křičet, plakat, házet nádobím. Ale nic z toho se nestalo. Po prvotním šoku se dostavil naprosto nečekaný pocit… úlevy. Všechny ty roky tichého napětí, pocit, že mi něco uniká, jeho neustálá duševní nepřítomnost, to všechno najednou dostalo smysl. Nebyla jsem paranoidní. Byla to pravda.
Došlo mi, že už ho dávno nemiluju. Žila jsem ve vztahu s duchem, s představou o manželovi, který už dávno neexistoval. Byla jsem sama, i když jsme byli spolu. On si zatím budoval nové štěstí jinde a já doma čekala, až se vrátí ze svých „služebek“, a koukala na seriály na Nově.
Když mi ukázal jejich fotku, nebolelo to. Bylo to zvláštní, jako bych se dívala na cizí lidi. Lenka, mladší, usměvavá. A malá Anička s Petrovýma očima. Vlastně jsem jim to přála. On našel štěstí, které se mnou už zjevně najít nedokázal.
Je to celé postavené na hlavu, já vím. Ještě jsme se nerozvedli, řešíme, co a jak kvůli Tomášovi. Ale já se po letech cítím volná. Zase jsem začala chodit na kafe s kamarádkami, přihlásila jsem se na kurz keramiky, o kterém sním už roky. Petr si našel své štěstí a paradoxně tím otevřel dveře ke štěstí i mně. A já za tu šanci hodlám bojovat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
