Článek
Celé roky jsem svou bolest a smutek z dětství směřovala na mámu. Byla přetížená, hysterická, zahlcená péčí o mého sourozence se speciálními potřebami. Já byla to „skleněné dítě“, to neviditelné, co se naučilo vychovat samo sebe, aby nepřidělávalo starosti. Táta v tomhle dramatu hrál jen vedlejší roli. Tichou, pasivní. Byla to chyba. Jeho role byla hlavní, jen ji hrál z křesla v obýváku.
Prozření přišlo minulý víkend. Brzy se vdávám a táta přijel do Prahy, abychom mu vybrali oblek na svatbu. Těšila jsem se. Byla to příležitost strávit čas jen spolu, jako dospělí. Místo toho jsem dostala dvoudenní lekci v tom, jak se cítit jako duch ve vlastním bytě.
Většinu času strávil v mém obýváku, přepínal na televizi kanál ČT Sport a sledoval jeden zápas za druhým. Když jsem se na něco zeptala, sotva odlepil oči od obrazovky a odpověděl jedním slovem. Za celou dobu se mi snad ani jednou nepodíval zpříma do očí.
Vyvrcholilo to v sobotu večer. Strávila jsem celé odpoledne vařením jeho oblíbené pečené kachny se zelím. Chtěla jsem slavnostní večeři, chvíli pro nás. Místo toho si sedl ke stolu a celou dobu mluvil jen s mým snoubencem Petrem. O fotbale. O Spartě a Slavii. O hokeji. Mě naprosto ignoroval. Seděla jsem tam, v tichosti jedla tu kachnu, na které jsem si dala tak záležet, a cítila jsem se, jako bych byla průhledná.
A v tu chvíli mi to došlo. Otevřely se mi stavidla vzpomínek, které jsem najednou viděla v novém, ostrém světle. Můj táta nebyl jen pasivní. Byl aktivně nezúčastněný. Celé mé dětství strávil přesně takhle: přišel z práce, sedl si ke zprávám, pak k dokumentu o druhé světové a pojídal u toho brambůrky. Máma obstarávala kroužky, úkoly, nemoci. On obstarával finanční zabezpečení. Tím pro něj rodičovství končilo.
Když jsem v pubertě bojovala s poruchou příjmu potravy, neřekl mi jediné slovo. Jen za mými zády řekl mámě, ať „dostanu rozum“. Když jsem mu představovala své kamarádky, pletl si jejich jména s holkama, se kterými jsem se neviděla deset let. Nebyl zlý. Jen prostě nebyl přítomný. Byl spolubydlící, který občas přispěl na nájem.
Dvakrát za měsíc mi zavolá. Zeptá se na tři generické otázky – co v práci, jestli jsem zdravá, jak se má Petr – a pak spěchá, aby mohl hovor co nejrychleji ukončit. Nikdy se nezeptal, jak se cítím. Nikdy mi neřekl, že je na mě pyšný. Nikdy mě nepodpořil.
Ten víkend mi došlo, že jsem nikdy neměla tátu. Měla jsem jen nešťastného, emočně zakrnělého muže, který pravděpodobně nikdy nechtěl mít děti a rozhodně se nikdy neobtěžoval řešit své vlastní démony. A ten žal, který teď cítím, není za toho pasivního tátu v křesle. Je to žal za tím tátou, který nikdy neexistoval a kterého jsem tak zoufale potřebovala.
Měli jste i vy ve svém životě rodiče, který byl spíše duchem než skutečnou osobou? Bojujete se smutkem za vztah, který nikdy neexistoval? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší úlevou sdílet prázdnotu, kterou v nás ostatní nevidí.
