Článek
Nechci házet všechny do jednoho pytle, zlatíčka se najdou všude, ale někdy si říkám, kam se poděla obyčejná lidská slušnost.
Víte, takové to základní kouzelné slovíčko – „Dobrý den“, „Prosím“, „Děkuju“. Stojí to něco? Nestojí. Přesto je pro některé zákazníky, a teď mluvím hlavně o těch dříve narozených, nadlidský úkol je vypustit z pusy. Člověk se snaží, usměje se, pozdraví jako první, a odpovědí je často jen strohé štěknutí: „Dvacet deka tohohle!“ nebo „Tamto mi dejte, deset koleček.“ Bez pozdravu, bez prosím, o poděkování ani nemluvě. Někdy mám chuť se ohradit, říct jim, že taky umím mluvit a že by trocha slušnosti neuškodila, ale pak si řeknu, má to cenu? Dohadovat se s někým, kdo si zjevně myslí, že prodavačka za pultem je jen nějaký automat na salám?
Nedávno se mi stala taková typická příhoda. Obsluhovala jsem starší paní, takovou tu, co se tváří, jako by jí patřil celý svět. Samozřejmě, pozdrav nula, prosba žádná. Navážila jsem jí, co chtěla, a když si to přebírala, nějak nešikovně sáhla do košíku a bác – lahev piva, kterou tam měla, jí vypadla a rozbila se na tisíc kousků. Střepy a pivo všude po podlaze. Paní na mě koukala, jako bych za to mohla já! Ani se neomluvila, ani nepomohla, prostě odkráčela středem, to rozbité pivo samozřejmě nezaplatila. A když jsem pak tu spoušť šla uklízet, ještě se tvářila, jako bych ji svojí přítomností a tím, že tam s hadrem a smetákem pobíhám, nesmírně obtěžovala. No řekněte, není to humus?
A není to jen v práci. Kolikrát stojím ve frontě na autobus, spořádaně, jako všichni ostatní, a najednou se přede mě bez mrknutí oka postaví dvě „bábiny“, ještě na mě významně koukají, jakože co si to dovoluju tam stát před nimi. Kdybych nebyla unavená studentka po celém dni, asi bych se i hádala. Ale dneska jsem to nechala být, neměla jsem sílu.
Chápu, že každá generace má svoje mouchy, a nechci tvrdit, že všichni starší lidé jsou takoví. To vůbec ne! Mám kolem sebe spoustu úžasných seniorů, od kterých bych se mohla učit. Ale vadí mi ta arogance a pocit nadřazenosti u některých. A hlavně ta kritika mladé generace od lidí, kteří sami základní pravidla slušnosti nedodržují. Přitom by stačilo tak málo – úsměv, pozdrav, poděkování. Vždyť slušnost nic nestojí, nebo se pletu?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
