Článek
Netrvalo to ani dva dny a já jsem si všimla, že ho něco zaujalo víc než moře a památky. Tím něčím byla naše delegátka, sympatická a usměvavá studentka Klára. Adam byl z ní úplně paf. Neustále se motal kolem recepce, když měla mít informační schůzku. Na výletech se jí ptal na úplné banality, jen aby s ní mohl prohodit pár slov. Bylo to milé a roztomilé. S úsměvem jsem pozorovala první velkou letní lásku mého syna.
Asi v polovině dovolené za mnou večer přišel na balkon. Vypadal vážně. „Mami, musím ti něco říct,“ začal nervózně. „Já jsem se asi zamiloval.“
Usmála jsem se. „Já vím, Adame. Do Kláry, viď? Je to na tobě vidět na sto metrů.“
Zrudnul a s úlevou se zasmál. „Fakt? Jsem tak průhlednej?“ Chvíli jsme si o Kláře povídali. O tom, jak je milá, jak se hezky usmívá. Byla jsem na něj pyšná, že se mi dokáže takhle otevřeně svěřit.
Pak se ale odmlčel a znovu zvážněl. „Ale to není to hlavní, co jsem ti chtěl říct,“ řekl pomalu. „Ta věc s Klárou… a celá tahle dovolená… mi pomohly si konečně něco přiznat. Něco důležitého.“
Podívala jsem se na něj a čekala jsem, co přijde.
„Mami,“ vydechl a podíval se mi zpříma do očí. „Já nejsem zamilovaný do Kláry. Líbí se mi, je fajn, ale to je všechno. Já… já jsem se zamiloval do Kostase, toho barmana na pláži.“
Ztuhla jsem. V hlavě mi šrotovalo. Kostas? Ten svalnatý, opálený mladík, se kterým se Adam chodil smát k baru?
„Mami, já jsem gay,“ zašeptal a v očích se mu zračil strach.
A to byl ten moment, který mi vyrazil dech. Ne ta jeho zamilovanost do delegátky. Ale tohle. Ta nečekaná, naprostá upřímnost. Můj syn, můj malý chlapeček, mi právě odhalil tu nejniternější část své duše.
Celé ty roky jsem si myslela, že máme skvělý vztah. Ale až v tu chvíli, na tom obyčejném hotelovém balkoně na Krétě, jsem měla pocit, že se poznáváme doopravdy. Jeho poblouznění Klárou byla jen zástěrka. Možná i pro něj samotného. Potřeboval si otestovat, jestli se mi může svěřit s tou malou, nevinnou láskou, než mi odhalí tu skutečnou a pro něj mnohem zranitelnější.
Nevím, jak dlouho jsme si tu noc povídali. Mluvil o svém strachu, o svých pochybnostech, o tom, jak se bál naší reakce. A já jsem jen poslouchala a snažila se mu dát najevo, že moje láska k němu se tím nemění. Že je to stále můj Adam. Můj úžasný, odvážný syn.
Ta dovolená na Krétě nakonec nebyla naše „poslední společná cesta“. Byla to vlastně ta úplně první. První cesta s mým synem jako s dospělým mužem, který zná sám sebe a nebojí se mi to říct. A já jsem na něj za to neuvěřitelně hrdá. A na toho barmana Kostase budu do smrti vzpomínat s vděčností. Protože díky němu jsem svého syna poznala tak, jak se to mnohým rodičům nikdy nepodaří.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
