Článek
Byl pátek večer, konec dalšího náročného týdne v práci. Jediné, na co jsem se těšil, bylo vyzvednout naši oblíbenou thajskou večeři a užít si s rodinou klidný večer u filmu. Abych se vyhnul páteční špičce, chytře jsem do našeho bistra zavolal s hodinovým předstihem a vše objednal.
Když jsem dorazil, bistro bylo přesně tak plné, jak jsem čekal. Hluk, cinkání příborů a nádherná vůně koření a kokosového mléka. S pocitem sebeuspokojení jsem zamířil k pultu, abych si vyzvedl svou připravenou objednávku. Mladík za pokladnou se na mě usmál: „Dobrý den, pane Martine, už se to balí, za minutku to bude.“
Zatímco jsem čekal, do bistra vtrhla žena, která vypadala, jako by jí patřil celý svět. Hlasitě telefonovala, ignorovala frontu ostatních čekajících a tlačila se dopředu. Vyzařovala z ní aura netrpělivosti a nadřazenosti.
V tu chvíli položil mladík na pult velkou papírovou tašku s mým jídlem. „Tady to je, pane Martine,“ řekl. Než jsem stihl udělat krok, žena ukončila hovor, ukázala na mou tašku a bez pozdravu štěkla na pokladního: „Tohle beru. Spěchám.“
Mladík se na ni zmateně podíval. „Promiňte, paní, ale tato objednávka je už pro tady pána.“
Otočila se, přeměřila si mě pohledem od hlavy k patě a pak se znovu obrátila na pokladního. „Vždyť ten pán vypadá, že má čas. Může počkat. Já mám v autě dvě hladové děti. Jsou unavené, mrzuté. Určitě to jako otec chápete,“ dodala a podívala se na mě, jako by se snažila vyvolat nějakou rodičovskou solidaritu.
V tu chvíli jsem se zasmál. Myslel jsem, že je to nějaký velmi podivný vtip. Nebyl. Otočila se přímo na mě. „No tak, buďte laskavý. Prostě mi nechte to vaše jídlo. Vy si můžete počkat na další. Děti mají hlad.“
Snažil jsem se zůstat slušný. „Paní, omlouvám se, ale tohle jsem si objednal před hodinou a moje rodina na mě doma také čeká s večeří. I moje děti jsou unavené a hladové.“
Její tvář ztvrdla. Viděla, že manipulace nezabrala. A tak se rozhodla pro přímou akci. S odhodlaným výrazem udělala krok a pokusila se obejít pult, aby si tu tašku vzala sama. „Tak si to vezmu sama, když se tu s vámi nehodlám dohadovat!“ pronesla.
Mladík za pultem ale zareagoval bleskově. Popadl tašku a stáhl ji dál ze jejího dosahu. Jeho hlas už nebyl zdvořilý, ale hlasitý a autoritativní. „Paní! Okamžitě ustupte, nebo volám policii! Tohle je pokus o krádež!“
V celém bistru nastalo hrobové ticho. Všichni ztichli a zírali na ni. Žena zamrzla uprostřed pohybu, tvář jí zrudla ponížením. Když viděla všechny ty pohledy, poraženě couvla. Otočila se, a když odcházela, procedila mezi zuby na adresu celé restaurace: „Nikdo nemá žádný soucit! Hrozná doba!“
Mladík, stále trochu v šoku, mi podal mou večeři a několikrát se mi omluvil. Ostatní hosté na mě soucitně kývali. Cestou domů jsem o tom pořád přemýšlel. Nešlo mi do hlavy, kde se v lidech bere taková neuvěřitelná drzost. Svět se sice nehroutí kvůli thajskému jídlu s sebou, ale zdá se, že obyčejná slušnost je dnes ohrožený druh.
