Článek
Víte, nejsem Rom. Ani trochu. Kdybyste se mě zeptali na nějaké složitější otázky ohledně romské kultury nebo jazyka, asi bych vařil z vody, i když za ta léta jsem toho samozřejmě hodně pochytil a naučil se. Přesto si všichni v mém životě, včetně mé ženy a dětí, myslí, že Rom jsem. A trvá to už dvacet let.
Začalo to všechno na střední škole, někdy ve třeťáku. Zrovna jsme se přestěhovali z velkého města na okraj jednoho menšího, a já tam nikoho neznal. Cítil jsem se odstrčený. A pak jsem potkal ji – Ilonu. Byla Romka, krásná, temperamentní, s očima, ve kterých se ztrácel celý vesmír. Okamžitě jsem se do ní zamiloval až po uši. Jenže ona se pohybovala hlavně ve své komunitě, s ostatními Romy, a já, jako „gadžo“, jsem měl pocit, že nemám šanci.
Jednou, na nějaké místní slavnosti, kde hrála romská kapela, jsem sebral odvahu a dal se s ní do řeči. Abych na ni udělal dojem, nebo možná spíš ze zoufalství, jsem plácnul, že mám taky romské předky, že moje babička byla Romka. Byla to naprostá lež, momentální výmysl. Ale ona se rozzářila. Začala se vyptávat, povídali jsme si hodiny. A já tu lež dál rozvíjel. Najednou jsem byl „jeden z nich“, aspoň v jejích očích. Její rodina mě přijala s otevřenou náručí, i když možná s lehkou počáteční nedůvěrou, kterou jsem se snažil rozptýlit svým (předstíraným) zájmem o jejich kulturu.
Ta lež se stala mou druhou kůží. Díky ní jsem získal Ilonu. Chodili jsme spolu, byla to láska jako trám. Abych byl věrohodnější, začal jsem se zajímat o romskou historii, o tradice, poslouchal jsem romskou hudbu. Paradoxně jsem se toho dozvěděl víc než mnozí Romové sami. Otec Ilony, starý moudrý Rom, mi jednou dokonce nabídl finanční podporu na studium na vysoké škole z nějaké nadace podporující romské studenty, pokud budu mít dobré výsledky. Já, který jsem na střední dřel, abych měl dobré známky, jsem tu možnost přijal, i když s obrovskými výčitkami svědomí. Táta doma, když jsem mu to se strachem svěřil, se tomu jen smál a řekl, ať „neblbnu a beru, když dávají“. Prý na úřadě potvrdil, co bylo třeba, aby to prošlo.
Dostal jsem se na vysněnou etnografii na Karlově Univerzitě. Díky té lži jsem se sblížil s Iloninou rodinou, poznal spoustu úžasných lidí z romské komunity, kteří mě brali jako svého. Oženil jsem se s Ilonou, měli jsme velkou, veselou, tradiční romskou svatbu. Máme tři nádherné děti, které vychováváme tak, aby znaly své „kořeny“. Já sám jsem se díky svému (předstíranému) původu a studiu dostal k práci v Muzeu romské kultury, kde se podílím na tvorbě expozic a vzdělávacích programech. Mám úspěšnou kariéru, milující ženu, skvělé děti.
Ale celou tu dobu, každý den, mě sžírá ten červ pochybností a viny. Žiju život postavený na lži. Bojoval jsem s těžkými depresemi, byly chvíle, kdy jsem si myslel, že to už nevydržím, že skočím z mostu. Ta tíha tajemství je nesnesitelná.
A teď, po dvaceti letech, přišel zlom. Můj nejstarší syn, devítiletý Davídek, za mnou přišel a řekl mi, že ve škole slyšel nějaké ošklivé věci o Romech a že se ho spolužáci ptali, jestli je „opravdový cikán“, protože nevypadá jako ostatní Romové, které znají. A pak se mě zeptal: „Tati, jsme my opravdu Romové? A proč se o tom doma tak málo mluví?“ Ta jeho nevinná otázka mě zasáhla jako blesk. Poprvé za dvacet let jsem mu nedokázal lhát do očí. Řekl jsem mu, že si o tom musíme vážně promluvit, všichni spolu. Davídek chce říct mámě, že se necítí být stoprocentně Romem a že chce znát pravdu o naší rodině. A já… já bych to mohl využít jako svou cestu ven z téhle lži. Řekl jsem mu, že si s mámou promluvíme zítra u večeře. Je stejně napjatý a nervózní jako já.
Držte nám palce, asi… Pořád si nejsem jistý, jestli Iloně mám říct celou tu zdrcující pravdu o tom, jak to všechno začalo před lety, nebo jestli mám jen říct, že se už necítím být součástí romské komunity tak, jak jsem si myslel, a že chci, abychom byli k dětem upřímní ohledně naší identity. Bojím se, že kdybych jí řekl všechno, ztratil bych ji i děti. A to by bylo horší než cokoliv jiného.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
