Článek
Návštěva pohotovosti pro mě byla krokem z čirého zoufalství. Už několik měsíců mě trápí chronické bolesti, které mi několik lékařů nedokázalo uspokojivě vysvětlit ani léčit. Mám za sebou řadu špatných zkušeností, kdy mou bolest zlehčovali a chovali se ke mně, jako bych si všechno vymýšlela. Právě proto jsem byla nesmírně vděčná, že se mnou ten den šel i můj přítel Pavel. Je mou největší oporou a věděla jsem, že bude mým hlasem, až já sama nebudu mít sílu bojovat.
A přesně to se stalo. Lékař na urgentním příjmu byl unavený, podrážděný a od samého začátku dával najevo, že ho obtěžuji. Sotva mě vyslechl, mávl rukou a snažil se mě odbýt s tím, že je to pravděpodobně jen od stresu. Cítila jsem, jak se ve mně všechno stahuje, jak se mi z očí derou slzy bezmoci a jak ztrácím schopnost argumentovat. Byla jsem připravená to vzdát a odejít s dalším pocitem ponížení.
V tu chvíli ale zasáhl Pavel. Nezvýšil hlas, nebyl hrubý, ale jeho tón byl naprosto pevný a nekompromisní. Klidně a věcně zopakoval mé příznaky, dobu jejich trvání a všechny neúspěšné pokusy o léčbu. Zdůraznil, jak moc mě bolest omezuje v běžném životě, a trval na tom, že si zasloužím důkladné vyšetření a účinnou pomoc. Odmítl se nechat odbýt a s neochvějným klidem čelil doktorově aroganci. Díky němu se mi konečně dostalo pozornosti, kterou jsem potřebovala.
Když jsme se po několika hodinách chystali k odchodu, s předepsanými léky a žádankou na další vyšetření, přišla za námi usměvavá sestřička. Řekla, že se mnou jen potřebuje v soukromí projít nějaké staré papíry ohledně alergie. Byla jsem unavená a chtěla jsem být co nejdříve doma, tak jsem jen přikývla a šla s ní do malé místnosti stranou, zatímco Pavel čekal na chodbě.
Uvnitř se ale její výraz změnil z profesionálního na starostlivý. Žádné papíry nevytáhla. Místo toho se na mě laskavě podívala a tiše se zeptala: „Evo, je u vás doma všechno v pořádku? Nejste v žádném nebezpečí?“ Byla jsem na okamžik zaskočená. Vůbec jsem nechápala, kam tím míří.
Sestřička mi s citem vysvětlila, že je to standardní postup. Řekla, že si všimly, jak rázně a neústupně můj přítel jednal s lékařem, a že takové chování může někdy být varovným signálem. Chtěly se jen diskrétně ujistit, že jeho chování není projevem agrese nebo kontroly a že se doma cítím bezpečně.
V tu chvíli jsem pocítila obrovskou vlnu vděčnosti. Bylo mi jasné, že si jeho chování špatně vyložily, ale zároveň jsem si nesmírně vážila jejich profesionality a zájmu o mou bezpečnost. S úsměvem jsem jim poděkovala a ujistila je, že Pavel je ten nejlaskavější člověk na světě a že jeho „agrese“ byla jen zoufalou snahou zastat se mě ve chvíli, kdy já sama jsem už neměla sílu. Sestřičky se usmály a já jsem po deseti minutách odcházela s dobrým pocitem.
Cestou domů se mě Pavel zeptal, co se mnou sestřičky tak dlouho řešily. Neviděla jsem jediný důvod, proč bych mu měla lhát nebo něco tajit. Náš vztah je postaven na absolutní důvěře a upřímnosti. „Ále, nic zvláštního,“ řekla jsem s úsměvem. „Jen se o mě bály! Zdálo se jim, že jsi byl na toho doktora moc rázný, a tak se chtěly ujistit, že jsi na mě doma nezačínáš být zlý a že jsem v bezpečí.“
Čekala jsem jakoukoliv reakci – překvapení, možná i trochu uraženou hrdost. Ale Pavel se jen zasmál. „No, to je vlastně dobře!“ řekl naprosto uvolněně. „Jsem rád, že mají takové postupy a že jsou takhle všímavé. Je důležité, že se snaží lidi chránit.“ Jeho reakce mě jen utvrdila v tom, že mám vedle sebe skvělého a vyrovnaného muže. Celý incident jsme považovali za uzavřený.
Druhý den jsem se o této historce zmínila své nejlepší kamarádce Lence, když jsme seděly na kávě. Očekávala jsem, že ji to pobaví nebo že ocení reakci mého přítele. Místo toho se ale její tvář zachmuřila a ona na mě vyjela tónem, který jsem u ní nikdy nezažila.
„Počkej, ty jsi mu to řekla?“ zeptala se ostře. „Tys mu řekla, proč si tě vzaly stranou?“ Přikývla jsem, naprosto zmatená jejím tónem. „Evo, to jsi nikdy neměla dělat! Ty vůbec nechápeš, co jsi tím způsobila?“ Její hněv byl téměř hmatatelný a já jsem nechápala, odkud se bere.
Začala mi vysvětlovat, že jsem tímto svým krokem „poškodila systém“. Prý jsem prozradila tajný postup, který má chránit oběti domácího násilí. Tvrdila, že teď, když to můj přítel ví, to může říct dalším a že všichni násilníci budou vědět, co tato záminka s „papírováním“ znamená, a celý ochranný mechanismus tak ztratí na účinnosti. Byla jsem v šoku.
Snažila jsem se jí oponovat. „Ale Leni, násilníci přece už teď vědí, že nemocnice jsou místem, kde se hledají známky týrání. Právě proto často brání svým partnerkám, aby vůbec vyhledaly lékařskou pomoc,“ argumentovala jsem. „Tím, že jsem byla upřímná ke svému milujícímu a naprosto neškodnému příteli, jsem přece nikomu neublížila.“
Ale ona mě neposlouchala. Byla čím dál tím víc rozčilená a trvala na svém. Náš rozhovor skončil v napjaté a mrazivé atmosféře. Odešla jsem s pocitem naprostého zmatení a křivdy. Prožila jsem stresující a bolestivou návštěvu nemocnice, kde mi jediný člověk, který mi pomohl, byl můj přítel. A teď mě moje nejlepší kamarádka odsoudila za to, že jsem k němu byla upřímná. Nerozumím tomu, jaký „systém“ jsem měla zničit, a cítím se zrazená a nepochopená.
