Článek
Můj manžel Marek je Čech jako poleno. Jeho rodiče se ale před třiceti lety přistěhovali z Polska. Mluví perfektně česky, ale doma, když chtějí něco probrat diskrétně nebo si jen tak postěžovat, automaticky přejdou do polštiny. A celou dobu si mysleli, že já, jejich česká snacha, nerozumím ani slovo.
Jenže já rozumím.
Když jsme s Markem začali chodit, ze zvědavosti jsem si stáhla Duolingo. Chtěla jsem se naučit pár frází, pochopit jeho kořeny. Pak jsem začala koukat na polské filmy s titulky a poslouchat polskou hudbu. A najednou to šlo samo. Nikdy jsem se tím nechlubila. Byla to moje tajná zbraň. Moje superschopnost.
Díky ní jsem měla vstupenku do první řady na nejlepší komediální show mého života: upřímné komentáře mé tchyně.
Scéna jako ze života: sedíme u nedělního oběda. Tchyně ochutná můj bramborový knedlík a česky pronese: „Evičko, to máš moc dobré.“ Pak se otočí na manžela a polsky zašeptá: „Jsou tvrdé jako kámen, ta holka mi chce zlomit zuby.“
A já? Sedím, usmívám se a snažím se nevyprsknout smíchy. Manžel, chudák, mě vždycky bránil. „Mami, přestaň,“ říkal jí polsky. Bylo to k popukání.
Její poznámky nebyly nikdy vyloženě zlé. Byly to takové ty klasické tchyní řeči. Když jsem přišla v černém, polsky si postěžovala, že vypadám jako na pohřeb. Když jsem napekla koláč, stěžovala si, že je v něm moc cukru a že kvůli mně dostane cukrovku. Bylo to moje guilty pleasure. Těšila jsem se na každou rodinnou sešlost jen kvůli tomu.
A pak se to stalo. Můj pád. Moje fatální chyba.
Měli jsme videohovor s tchánovci přes Skype. Trochu jsem u toho poklízela v kuchyni a neposlouchala jsem moc pozorně. Tchyně něco prohodila polsky. A já, v roztržitosti, v domnění, že mluví na mě, jsem jí automaticky odpověděla. Polsky.
Ani jsem nevěděla, že to umím říct. Bylo to jen pár slov, něco jako „Ano, ano, rozumím.“
Nastalo ticho. Hrobové ticho. Na obrazovce jsem viděla tři obličeje, které zamrzly v naprostém šoku. Kdyby existoval reálný „překvapený Pikachu meme“, vypadal by přesně jako můj manžel a jeho rodiče v tu chvíli.
Přála bych si, abych si ten pohled mohla vyfotit.
A teď? Teď začalo peklo. Jiného druhu. Tchyně je na mě najednou nechutně milá. Posílá mi esemesky s textem „Dobre rano“ a srdíčky. Chválí mě tak přehnaně, až je to trapné.
Nenávidím tuhle novou tchyni. Chci zpátky tu svou, starou, jízlivou, která byla falešná alespoň s nějakou grácií.
Přišla jsem o svou superschopnost. Přišla jsem o svůj zdroj zábavy. Rodinné obědy už nikdy nebudou jako dřív. Prozradila jsem se a teď musím žít s následky. Ta sladká nevědomost byla požehnáním. Jejich požehnáním. Moje vědomost byla mou zábavou.
Máte nějaké tajemství, které si před svou rodinou nebo tchánovci pečlivě střežíte? Co by se stalo, kdyby se prozradilo? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší moc v tom, co nikdo neví.
