Článek
Asi před čtyřmi měsíci jsem se rozhodla, že zapracuju na svém pánevním dnu. Začala jsem s každodenní rutinou Kegelových cviků s jediným cílem: zlepšit a zintenzivnit své prožitky v ložnici. A můžu vám říct jediné.
Fungovalo to. Až moc dobře.
Dnes dopoledne jsem si šla jako obvykle zacvičit do fitka. Byla neděle, takže tam bylo docela plno. Dělala jsem sedy-lehy na šikmé lavici a najednou jsem se začala cítit… divně.
S každým opakováním, s každým zdvihem trupu, bylo napětí v mém těle silnější a silnější. Byl to zvláštní pocit, směs frustrace a euforie. A až příliš živě jsem si uvědomovala vnitřní šev svých legín.
Těsně před… vrcholem… mi konečně došlo, co se děje.
V panice jsem se snažila potlačit vzdech a vší silou jsem se vymrštila dopředu, jen abych nezůstala ležet na zádech prohnutá v zádech jako při nějakém rituálu. Skončila jsem na zemi vedle lavičky, schoulená do klubíčka a svírala jsem se v křeči.
Když se mi zase vrátila schopnost myslet, uvědomila jsem si, že se ke mně sbíhají lidi. Slyšela jsem útržky vět a výkřiky. „Má infarkt!“ „Dostala epileptický záchvat!“ „Někdo zavolejte 155!“
Stočená do fetální polohy na upocené podlaze posilovny jsem si přála zemřít. Vychovali mě tak, abych se hluboce, hluboce styděla za každý aspekt své sexuality. A i když jsem se z toho už částečně dostala a v soukromí ložnice jsem odvážná, na veřejnosti jsem stále jen uzlíček studu.
A pak jsem uslyšela sirény. Naše fitko je jen pár bloků od stanoviště záchranky.
Věděla jsem, že mám jen pár vteřin, než mě naloží na nosítka a odvezou na pohotovost. Představa, že bych tuhle situaci měla vysvětlovat doktorům, byla horší než smrt.
Když se ke mně blížili záchranáři, sebrala jsem poslední zbytky sil, posadila se a zařvala na celé fitko tu nejvíc ponižující větu svého života:
„BYL TO ORGASMUS, JSEM V POŘÁDKU!“
Nastalo hrobové ticho. Takové to absolutní ticho, kdy slyšíte jen hučení klimatizace. Záchranáři se zastavili v pohybu. Pohledy ostatních lidí byly k nezaplacení.
Nikdy v životě už do toho fitka nevkročím.
Ale abych byla upřímná, jsem sakra zvědavá, kam mě tyhle Kegelovy cviky ještě zavedou.
Zažili jste někdy, že vás vaše tělo zradilo na veřejnosti tím nejhorším možným způsobem? Podělte se o své trapné, vtipné nebo děsivé příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejlepší terapií sdílený smích (nebo hrůza).
