Článek
Jsme s Petrem manželé osm let, oba jsme překročili třicítku a děti nemáme. Nechceme je. Pro Petrovu matku je to ale zjevně nepochopitelný koncept. Pokaždé, když přijde na návštěvu, spustí tu svou písničku o tikajících hodinách a o tom, že brzy bude pozdě. A mám silný pocit, že z naší bezdětnosti viní našeho psa. Vidí v Aronovi překážku, občas utrousí jedovatou poznámku ve stylu: „Kdybyste neměli toho psa, mohli byste mít děti bezpečněji,“ nebo „Je tak divné, jak se staráte o zvíře, ale na vlastní dítě ani nepomyslíte.“
Aronek je můj pes od mých šestnácti. Je to starý pán, který už špatně slyší a pohybuje se pomalu. Víme, že jeho život se chýlí ke konci, a ta představa nás ničí. Je pro nás jako dítě a loučení bude peklo. Veterinář ale říká, že dokud jí, pije a chodí, není důvod přemýšlet o tom nejhorším.
Při její poslední návštěvě to opět začalo. Když jsme ji s Petrem poprosili, aby to téma už konečně nechala být, že je to čistě naše věc, urazila se. Zvedla se z pohovky v obýváku a uraženě odkráčela do předsíně pro kabát. Mezi obývákem a předsíní je krátká chodbička a právě tam se pomalu šoural náš Aron. Šla jsem hned za ní a viděla to na vlastní oči. Tchyně zavrčela: „Uhni z cesty, ty špinavej vořechu!“ a vrazila do něj kopanec do boku. Aron překvapeně zavrávoral. Nikdy v životě ho nikdo neuhodil.
„Co to sakra děláte? Proč do něj kopete?!“ vyjela jsem. „No tak mi překáží! Vleče se jak šnek a já tu nebudu stát věčně!“ odsekla. Ano, vleče se. Protože je starý a unavený. Chodba byla dost široká na to, aby ho pohodlně obešla. Ale ona ne. Zřejmě si potřebovala na někom vybít frustraci a doufala, že ji nikdo neuvidí.
Řekla jsem jí, že Aron v tomhle domě bydlí, ale ona ne, a že nemá absolutně žádné právo se takhle chovat k našemu zvířeti. Že kdybychom chtěli děti, máme je bez ohledu na psa. A že jestli se ho ještě jednou dotkne, urvu jí hlavu.
Petr ten kopanec neviděl, ale slyšel ten dusot a hluk. Přiběhl se podívat, co se děje. Když jsem mu řekla, že jeho matka napadla Arona, nejdřív tomu nemohl uvěřit. A pak se mu v očích objevil výraz, jaký jsem u něj nikdy neviděla. Čistá zuřivost. Stál stoprocentně na mé straně. Byla jsem na něj neskutečně hrdá, nikdy jsem netušila, jakou má páteř.
„Okamžitě odejdi z našeho domu a už se nikdy nevracej,“ řekl jí ledovým hlasem. „Náš pes si zaslouží prožít zbytek života v klidu a ty jsi pro něj nebezpečná.“ Chtěla něco namítnout, ale Petr ji popadl za paži a doslova ji vytáhl do předsíně. Nenechal ji ani obléknout. Otevřel dveře, vyhodil za ní její kabát i boty a zopakoval: „Už se tu nikdy neukazuj. A jestli někdy budeme mít děti, nikdy je neuvidíš.“ Krátce předtím pršelo. Její kabát přistál přímo v kaluži.
„Tohle všechno kvůli jednomu špinavému, línajícímu a nehygienickému chuchvalci chlupů? Budete litovat!“ křičela ještě z chodby. S Aronem jsme pro jistotu hned jeli na veterinu, aby se manžel ujistil, že mu nezpůsobila žádné vnitřní zranění. Je v pořádku, jak jen starý pes může být. Petr si její číslo zablokoval a zdá se, že přerušení kontaktu myslí smrtelně vážně. Já také. Krutost ke zvířatům nikdy nepochopím a nikdy neodpustím.
Stal se i vám nějaký rodinný příběh, kde byla překročena hranice, za kterou už nelze jít? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je důležité vědět, že v tom člověk není sám.
