Článek
Je to rok, co jsem tu psala naposledy. Rok, co se nám moje tchyně Irena – homofobní, fanaticky věřící žena z nějaké podivné církve a upřímně řečeno, naprostá mrcha – snažila zničit svatbu. Nakonec jsme s mou snoubenkou, teď už manželkou Martinou, svatbu zrušily. Ale jen naoko.
Krátce nato jsme se tajně vzaly na radnici. Nic jsme Ireně neřekly. Kroužky jsme v její přítomnosti nenosily. Chtěly jsme udržet alespoň křehký mír, hlavně kvůli Martininým nezletilým bratrům, kterým je devět a dvanáct. Irena dál kázala o tom, jak je náš vztah špatný, ale jinak byl relativní klid.
Jednoho dne u nás Irena hlídala našeho syna Davídka. Když jsme se s Martinou vrátily domů, zapomněly jsme si sundat prstýnky. Viděla je. Následovala scéna, ale nakonec se uklidnila. Domluvili jsme se, že si o tom promluvíme u nich doma, protože byla „zraněná“. Chápaly jsme to, ale zároveň jsme se bály její reakce. A bály jsme se oprávněně.
Jely jsme k nim. Davídka jsme musely vzít s sebou, ale nevadilo to, protože si skvěle rozumí s Martininými bratry. Posadily jsme se s tchánem Jiřím. Vedli jsme zdvořilostní konverzaci. Irena prý byla na nákupu a měla se brzy vrátit. Čekaly jsme. Po nějaké době nám tchán oznámil, že se Irena zdrží a že schůzku musíme přesunout.
Šly jsme si pro Davídka, abychom odjely. A nemohly jsme ho najít. Ani Martininy bratry. Nikde nebyli. Začala nás obcházet panika. Hledaly jsme, volaly je. A tchán jen seděl v křesle. S ledovým klidem. A díval se na nás.
Volaly jsme policii. Řekly jsme jim, že nemůžeme najít děti. Přijeli, pomáhali nám je hledat, prohledávali okolí. Znovu a znovu se ptali tchána, proč nic nedělá, proč je tak klidný. A on se konečně přiznal. Řekl jim, že děti má Irena.
Trvalo jim zbytek noci, než Irenu a chlapce našli. Všechny tři. V pořádku. Irenu i Jiřího zatkli. Pro Martininy bratry přijela jejich teta. Abych zkrátila dlouhý příběh: tchán byl propuštěn, ale Irena ne. Zůstala ve vazbě a čeká ji soud.
Nemůžeme zacházet do detailů, ale kvůli vážným věcem, které policie našla v jejím telefonu a v jejím domě, to pro ni nevypadá vůbec dobře. Byl otevřen případ na OSPODu a Martininy bratři byli dočasně svěřeni do péče své tety.
Od té doby se snažím být Martině co největší oporou. Všichni tři – já, Martina i Davídek – jsme začali chodit na terapii. Zvládáme to dobře. A jsem šťastná, že můžu říct, že si myslím, že s mou tchyní už nikdy nebudeme muset mít co do činění.
Setkali jste se někdy s tím, že fanatismus a nenávist v rodině překročily všechny meze? Jak se bránit proti někomu, kdo je nebezpečný? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
