Článek
To, že náš syn Adam je asi na kluky, pro nás s manželem nebylo žádným šokem. Vlastně jsme to tušili už delší dobu a byli jsme s tím naprosto v pohodě. Chtěli jsme jen, aby byl šťastný.
V hlavě jsem si přehrávala ten moment, kdy nám to řekne, snad tisíckrát. Měla jsem připravenou dokonalou reakci. Obejmu ho, řeknu mu, jak moc ho milujeme přesně takového, jaký je, a že jsme na něj pyšní. Bude to dojemné, podpůrné a plné lásky.
Skutečnost byla poněkud… jiná.
Stalo se to asi před hodinou. Vrátila jsem se domů po obzvlášť náročném dni v práci. Byla jsem úplně vygumovaná, mozek mi jel na autopilota a jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, co udělat k večeři, aby to bylo co nejrychlejší.
Šla jsem nahoru do Adamova pokojíčku. Zaklepala jsem a vešla. Seděl na posteli a vypadal trochu nervózně.
„Mami,“ řekl vážně a já se zastavila ve dveřích. „Musím ti něco říct. Jsem gay.“
Podívala jsem se na něj. Viděla jsem, že říká něco důležitého. Slyšela jsem ta slova. Ale můj mozek, přepnutý do režimu „večeře a přežití do večera“, je prostě nezpracoval.
Vůbec mi nedošla váha toho okamžiku. Jediné, co můj unavený mozek dokázal vyprodukovat, byla následující věta:
„Dobře, a dáš si k večeři pizzu?“
V tu chvíli jsem se otočila a odešla do kuchyně. Stojím u mrazáku, vytahuju mraženou pizzu od Dr. Oetkera a najednou mi to dojde. Jako by do mě uhodil blesk.
„Můj syn mi právě udělal coming out a já jsem se ho zeptala na pizzu?!“
Praštila jsem s tou pizzou na linku a běžela zpátky za ním do pokoje.
Seděl na posteli a díval se na mě s výrazem, který byl směsicí zmatení, zklamání a pobavení.
Vrhla jsem se k němu a objala ho. „Adame, promiň, já jsem hrozná matka, jsem úplně blbá,“ sypala jsem ze sebe. „Jsem unavená z práce a vůbec mi to nedošlo. Samozřejmě, že tě miluju. Milujeme tě přesně takového, jaký jsi, a na tom se nikdy, nikdy nic nezmění.“
Dala jsem mu pusu a on se na mě podíval. A pak se začal smát. A já s ním.
Smáli jsme se tak, až nám tekly slzy. Smáli jsme se té absurditě. Ten velký, dojemný moment, na který jsem se roky připravovala, se proměnil v historku o pizze.
Jsem ráda, že to vzal s humorem, ale stejně se za sebe pořád strašně stydím. Takhle jsem si tu reakci vážně nepředstavovala.
Pokazili jste někdy důležitý rodinný okamžik jen proto, že vám to zrovna „nemyslelo“? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Aspoň v tom nebudu sama!
