Článek
Minulý víkend, v sobotu ráno, jsem si uvařil kávu a sedl si k počítači, abych prošel emaily. Mezi obvyklou směsicí pracovních zpráv a reklamních nabídek jsem si všiml jedné, která mi okamžitě sevřela žaludek. Jméno odesílatele jsem neznal, ale předmět zprávy obsahoval jméno, které jsem neslyšel více než třicet let. Bylo to jméno mé nevlastní sestry. Zíral jsem na obrazovku a v hlavě se mi promítl celý můj život, jako bych sledoval starý, ošuntělý film plný bolesti, ztráty, ale i nečekaného vykoupení.
Všechno to začalo, když mi bylo dvanáct. Tehdy mi na rakovinu prsu zemřela maminka. Zůstali jsme s tátou sami a i když to bylo nesmírně těžké, společně jsme to nějak zvládali. O dva roky později se táta znovu oženil. Jeho nová žena Iva si s sebou přivedla dvě děti, čtrnáctiletého Marka a dvanáctiletou Evu. S Ivou a Evou jsem vycházel dobře, ale Marek a já jsme byli jako oheň a voda. Neustále jsme se hádali a prali. Táta mi vždycky říkal, abych mu dal pokoj, že byl prý dlouho „chlapem v domě“ a že je to pro něj všechno nové. Jako by to pro mě nebylo nové také.
Když mi bylo patnáct, začal jsem chodit se svou první láskou, spolužačkou Lenkou. Marek, jak se ukázalo, byl do ní také zamilovaný a nemohl přenést přes srdce, že dala přednost mně. Jeho žárlivost a nenávist dosáhly vrcholu. Vyvolával hádky a táta musel znovu zasahovat. A znovu jsem z toho vyšel já jako ten špatný, ten, kdo dělá problémy. Netušil jsem, že to nejhorší teprve přijde.
Den po mých šestnáctých narozeninách se můj život zhroutil. Moje přítelkyně Lenka byla u nás na návštěvě. Najednou se z mého pokoje ozval křik mé macechy. Všichni jsme se tam rozběhli v obavě, co se stalo. Iva stála uprostřed pokoje a v ruce držela několik kusů spodního prádla mé nevlastní sestry Evy. „Co to tady dělá?!“ křičela na mě. Stál jsem tam jako opařený, protože jsem to prádlo viděl poprvé v životě.
Ať jsem se bránil a protestoval jakkoliv, nikdo mi nevěřil. A pak Marek zasadil poslední, smrtící úder. S předstíranou starostí v hlase řekl, že si už dlouho všímá, jak na jeho sestru divně koukám. Dokonce si vymyslel, že mě slyšel říkat, jak bych si ji chtěl jednou vzít. Byla to odporná, chladnokrevná lež. Ale stačilo to.
Lenka ke mně přistoupila, vrazila mi facku, nazvala mě úchylem a rozešla se se mnou. A pak přišla ta největší zrada. Můj vlastní otec mě popadl za paži a surově mě vyhodil z domu. Křičel, že nebude riskovat bezpečí své dcery kvůli „úchylovi“, jako jsem já. Použil mnohem horší slovo, ale jeho podstata byla stejná.
Bušil jsem na dveře, plakal jsem a křičel, že je to všechno lež, kterou si vymyslel Marek. Otec, zřejmě už unavený mým naléháním, odemkl, otevřel dveře, srazil mě na zem a řekl mi, ať se ztratím. Zoufale jsem mu řekl, že nemám kam jít. Odpověděl, že to není jeho problém, a znovu mi zabouchl dveře před nosem.
Ocitl jsem se na ulici. V šestnácti letech, bez peněz, bez dokladů, bez ničeho. Zkoušel jsem volat tátovým rodičům, ale ten jim už stihl zavolat a nalhat jim svou verzi příběhu. Řekli mi, že úchylovi pomáhat nebudou. Rodiče mé matky zemřeli ještě dříve, než jsem se narodil. Byl jsem naprosto sám. Následující dva roky jsem žil jako bezdomovec. Dělal jsem věci, které žádné dítě nikdy dělat nemusí, jen abych přežil. Byly to temné dny, plné strachu, hladu a beznaděje.
Krátce po mých osmnáctých narozeninách se na mě konečně usmálo štěstí. Našel jsem si práci v boxerské tělocvičně, na druhém konci republiky, daleko od své minulosti. Zůstal jsem tam několik let. Naučil jsem se boxovat, což mi pomohlo zpracovat všechen ten nahromaděný hněv a nenávist. Nebyl ze mě nikdy žádný šampion, ale ten sport mi zachránil život.
Když mi bylo pětatřicet, v kavárně nedaleko tělocvičny jsem potkal Annu. Bylo jí dvacet. Vím, že je to velký věkový rozdíl, ale mezi námi to okamžitě zajiskřilo. Nevěřím na osud ani na spřízněné duše, ale jestli něco takového existuje, pak je to ona. Po dvou letech jsme se vzali. Její otec, elektrikář, mě po svatbě zaměstnal. Chtěl mít jistotu, že se dokážu postarat o jeho dceru. A já jsem mu za tu šanci neskonale vděčný.
Dnes, o patnáct let později, je mi padesát tři. S Annou jsme stále spolu a máme čtyři nádherné dcery. Díky Anně, která mě donutila dodělat si maturitu, jsem si nedávno udělal i mistrovské zkoušky a stal se mistrem elektrikářem. Moje žena je mou skálou, mou největší fanynkou a oporou. Změnila mi život a já jí nikdy nepřestanu být vděčný.
A teď, po více než třiceti letech naprostého ticha, přišel ten email od mé nevlastní sestry Evy. Byl velmi dlouhý. V kostce mi sdělila, že pravda konečně vyšla najevo. Marek se minulý pátek opil s kamarády a začal se chlubit, jak mě před lety dokonale podrazil, aby mi mohl přebrat holku. Ano, slyšíte dobře. Marek a Lenka se krátce po mém odchodu dali dohromady a nakonec se vzali.
Marek se se svými kamarády smál a doufal, že jsem na ulici zemřel. Zapomněl ale, že u toho všeho byla i jeho žena Lenka. Ta všechno slyšela. Okamžitě zavolala mé nevlastní sestře Evě a ta strávila celý víkend tím, že se mě snažila najít. V emailu se mi nesčetněkrát omlouvala. Psala, že se chtějí omluvit i osobně a že by chtěli „dohnat ztracený čas“.
Četl jsem ta slova a necítil jsem nic. Žádný hněv, žádnou touhu po pomstě, ale ani žádnou radost. Díky letům terapie a hlavně díky bezmezné lásce mé ženy a dcer jsem se naučil tu nenávist pustit. Neodpustil jsem jim, jen jsem je vymazal ze svého života. Můj život je teď tady, s mou rodinou. Nic jiného nepotřebuji.
Uvažuji o tom, že ten email prostě smažu a budu dál žít svůj život, jako by se nic nestalo. Moje žena si myslí, že bych měl alespoň odepsat, třeba něco jízlivého ve stylu: „Díky, že mi konečně věříte, trvalo to jen přes třicet let.“ Moje žena má prořízlou pusu, proto ji tak miluji. Ale já nevím. Nechci jim věnovat ani minutu své energie.
Mám doma na zdi pověšený citát z boxu, který mi každý den připomíná mou cestu: „Vidět muže, který není poražen lepším mužem, ale sám sebou, to je tragédie.“ Já jsem se porazit nenechal. Vyhrál jsem. A to je vše, na čem záleží.
