Článek
Včera jsem s ní mluvila. Po dvouměsíční pauze, kterou jsem si naordinovala na ochranu vlastního duševního zdraví, jsem se odhodlala jí zavolat. Opatrně jsem se zmínila, že bojuju se syndromem vyhoření, že je mi těžko a často nemůžu ani vstát z postele.
Mámina reakce byla okamžitá. Nezeptala se: „A jak se cítíš?“ nebo „Co bys potřebovala?“ Místo toho spustila svůj dobře známý monolog plný řešení. „Musíš víc chodit na čerstvý vzduch, Ivi. A co plavání? To je skvělý na hlavu. A už sis hledala novou práci? Podívej se na Jobs.cz, určitě něco najdeš. Hlavně se v tom tak nepitvej a začni něco dělat!“
Zavěsila jsem a cítila jsem se ještě hůř. Úplně prázdná a neviditelná. A přitom vím, že to myslí dobře. Ona se mi upřímně snaží pomoct. A právě v tom je to peklo.
Celé moje dětství bylo takové. Každý problém, každá bolest, každá emoce byla okamžitě převedena na seznam úkolů. Když jsem přišla domů s pláčem, že se se mnou nebaví kamarádka, odpověď zněla: „Tak se s ní nebav a najdi si jinou.“ Když jsem se bála písemky z matematiky: „Tak se víc uč, ne?“ Problém? Tady je řešení. Hotovo.
Dlouho jsem si myslela, že je to normální. Logické. Máš problém, tak ho vyřeš. Nechápala jsem, že mi něco chybí. Pokud jsem byla smutná i poté, co mi máma nabídla řešení, brala jsem to jako svou chybu. Byla jsem já ta, co se v tom „zbytečně pitvá“.
Až teď, ve dvaatřiceti, když jsem totálně vyhořelá a rozložená na prvočinitele, mi to dochází. Moje pocity nebyly nikdy brány na vědomí. Byly to jen otravné překážky, které je třeba odstranit. Můj strach nebyl něco, co by potřebovalo uklidnit. Byla to chyba, kterou je třeba napravit učením. Můj smutek nebyl hodný pofoukání, ale rychlé výměny za novou kamarádku.
Je neuvěřitelně matoucí být citově zanedbáván někým, kdo vás miluje. Moje máma se o mě stará. Chce, abych byla zdravá, úspěšná a spokojená. Ale její láska je čistě praktická. Její starost má podobu nevyžádaných rad. Není schopná se jen tak posadit vedle mě, mlčet a držet mě za ruku. Není schopná říct tu jedinou větu, kterou tak zoufale potřebuju slyšet: „To mě mrzí, že ti je takhle. Jsem tady pro tebe.“
A tak tady sedím, dospělá žena s vážnými psychickými problémy, a snažím se poskládat, jak je možné být tak hluboce zraněná někým, kdo to s vámi myslí dobře. Ale ono to možné je. Protože duše nepotřebuje plán. Duše potřebuje přijetí. A to jsem nikdy nedostala.
Závěrečná výzva
Je i vaše rodina plná „dobrých rad“, ale chybí v ní skutečné naslouchání? Pokud se chcete podělit o svůj příběh o tom, jak „pomoc“ může někdy zraňovat, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší pomocí jen věta: „Slyším tě.“
