Článek
Celé to začalo už dávno. Tchyně Jana si usmyslela, že smyslem našeho života musí být produkce dědiců. Její neustálé narážky a citové vydírání se staly nesnesitelnými. Můj muž Tomáš to nakonec utnul, když jí na rovinu řekl, že podstoupil vasektomii. Zdálo se, že to zabralo a na chvíli byl klid, tedy pokud nepočítám její obvyklé drobné rýpání a pasivně agresivní poznámky při každé příležitosti.
Před pár dny ale svolala „velkou rodinnou poradu“. Tchán Pavel se tvářil nešťastně a nervózně přešlapoval. Jana nám slavnostně oznámila, že s Pavlem koupili hrobové místo na Vinohradech, naplánovali si pohřeb a chtějí s námi probrat plné moci a další náležitosti. Všechno to znělo rozumně a dospěle. Tchán se několikrát pokusil změnit téma, ale Jana byla neoblomná. Musíme to přece probrat jako rodinaaaa.
A pak to přišlo. Na tváři se jí objevil ten její samolibý, vítězoslavný výraz, který tak dobře znám. Spustila monolog o tom, jak bude rozdělen jejich majetek. V podstatě nám oznámila, že jelikož „neplníme svou povinnost a nehodláme pokračovat v rodové linii“, Tomáš nedostane prakticky nic. Všechno půjde jeho sourozencům, kteří mají děti. Naklonila se dozadu a čekala na výbuch.
A teď si představte to ticho. Tomáš se na mě podíval, já na něj. Oba jsme chápavě přikývli. „To zní jako naprosto rozumný plán, mami,“ řekl Tomáš klidně. „Je důležité, aby o vnoučata bylo postaráno,“ dodala jsem s milým úsměvem.
Ten její výraz, když jsme s ní souhlasili, byl k nezaplacení. Zmrzlý úsměv, vytřeštěné oči. Jsem si stoprocentně jistá, že čekala cokoliv. Hádku. Scénu. Pláč. Prosení o peníze. Ale rozhodně ne chladný souhlas. Byla naprosto odzbrojená.
Jediný, kdo udělal scénu, byla švagrová Petra. Ale ne kvůli penězům, kdepak. Spustila hysterický pláč při představě, že tu s ní maminka a tatínek nebudou navždy, protože je přece „tááák moc miluje“. Bylo nám jasné, kolik uhodilo.
Jana dokáže dva ze svých tří dětí ovládat penězi, ale na nás je krátká. A to ji naprosto užírá. Ještě ten večer poslala Tomášovi e-mail. Sladce se v něm „omlouvala“ za své rozhodnutí a nabízela mu možnost „probrat to mezi čtyřma očima“, samozřejmě beze mě. Byl to průhledný pokus, jak ho přimět, aby ji prosil o změnu závěti.
Tomášův tah byl geniální. Jednoduše mě přidal do kopie a odpověděl: „Mami, Iva i já chceme, abyste si s tátou své peníze užili a měli klidný a zajištěný důchod. Jsou to vaše peníze a můžete si s nimi dělat, co chcete. Nikdy vás za vaše rozhodnutí nebudeme kritizovat.“
Šach mat. Její ostatní děti se už teď hádají o majetek, který ještě ani nezdědily. My máme klid. Používáme slušnost jako tu největší urážku. A funguje to naprosto skvěle.
Snaží se i vás někdo ve vaší rodině ovládat pomocí peněz nebo citového vydírání? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší síla v tom nenechat se vtáhnout do cizí hry.
