Článek
Přesně takhle se cítím minimálně jednou za týden. Většinou v neděli, při povinném rodinném obědě, kdy se nad talířem svíčkové se šesti snažím sdílet něco ze svého života.
Zrovna minulou neděli se to stalo znovu. Sebral jsem veškeré nadšení a začal rodičům a babičce vyprávět o projektu, na kterém teď pracuju. Byla to pro mě velká věc, konečně něco, co mě doopravdy baví a v čem vidím smysl. Mluvil jsem zaníceně, rozhazoval rukama, vysvětloval technické detaily, které jsem pro ně zjednodušil, aby to pochopili.
Byl jsem v tom nejlepším. Právě jsem se chystal odhalit pointu, ten největší oříšek, který se mi podařilo rozlousknout. Byl jsem v půlce věty, plně ponořený do svého vyprávění. A moje máma, která na mě do té doby upírala zdánlivě soustředěný pohled, najednou, bez jakéhokoliv varování, otočila hlavu na tátu a s naprosto vážnou tváří se zeptala: „Vzals ty noviny ze schránky?“
Prásk. Můj myšlenkový vlak narazil do zdi. Všechno nadšení ze mě vyfučelo jako z propíchnuté pneumatiky. Zmlknul jsem a zíral na ni. Táta něco zamručel, že je vzal. Nastalo ticho.
Po pár vteřinách jsem se zmohl na: „Takže, jak jsem říkal…“ A v tu chvíli přišla ta druhá, ještě horší fáze. Máma se na mě podívala s výrazem naprostého zmatení. Jako by mě viděla poprvé v životě. Jako by na ni zničehonic promluvil cizinec v neznámém jazyce. V jejích očích nebyla ani stopa po tom, že před deseti sekundami byla součástí nějakého rozhovoru.
„Co jsi říkal?“ zeptala se, jako by se právě probrala z narkózy.
Zkoušel jsem to znovu, ale už to bylo pryč. Jiskra zhasla. Energie byla pryč. Jen jsem to nějak zkráceně odkoktal a pak už radši mlčel. Babička to po chvíli dorazila, když mi do ticha řekla: „Dej si ještě knedlík, jsi nějaký hubený.“
Dříve mě to jen vytáčelo. Teď už vím, co to znamená. Není to jen obyčejná nezdvořilost nebo roztržitost. Je to vzkaz. Jasný a brutálně upřímný. Vzkaz, který říká: „To, co s takovým nadšením vyprávíš, tvůj svět, tvoje vášeň… je to všechno méně důležité než moje náhodná, banální myšlenka na noviny ve schránce.“
Je to dokonalá demonstrace jejich citové hluchoty. Jsou fyzicky přítomní, ale jejich mysl je na jiné planetě. A nejhorší je to prázdno v jejich očích, když se je snažíte dostat zpátky „na linku“. Je to jako volat do domu, kde sice všichni jsou, ale nikdo se neobtěžuje zvednout telefon.
Zažíváte i vy podobné ‚výpadky signálu‘ v rozhovorech s vašimi blízkými? Máte příběh o tom, jak se cítíte neviditelní, i když sedíte u jednoho stolu? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší úlevou zjistit, že se to neděje jen vám.
