Článek
Marka (39) jsem potkala asi před rokem. Okamžitě mě zaujalo, jaký je to fešák, ale postupem času mi ukázal, že je také neuvěřitelně milý, charismatický a chytrý člověk. Je vdovec, před třemi lety mu při nehodě zemřela žena. U něj jsem nikdy nemusela řešit hranice, byl vždycky jemný a naprosto bezpečný. Postupně jsem se začala těšit na naše setkání víc než na jakákoliv jiná. Začala jsem být intimnější – objímali jsme se, líbali, vedli dlouhé a hluboké rozhovory o všem možném. Zjistili jsme, že máme spoustu společných zájmů.
A pak se to stalo. Zamilovala jsem se do něj. Nikdy předtím se mi to nestalo, ale s ním to nešlo zastavit. Začala jsem s ním trávit čas navíc, který jsem si ani neúčtovala. Chodili jsme na večeře, do kina, na malé výlety… Hranice mezi prací a osobním životem se začaly nebezpečně stírat. Věděla jsem, že to takhle dál nejde. Chtěla jsem náš vztah posunout z profesionální roviny do té osobní, ale bála jsem se odmítnutí. Bála jsem se, že zničím to, co máme, a zároveň jsem si nedokázala představit, že bych dál dělala tuhle práci, kdybychom spolu chodili.
Po týdnech vnitřního boje jsem se rozhodla. Musím to risknout. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Došlo mi, že už mě ta práce nebaví, že už nedokážu oddělit city od sexu a že chci víc. Chci skutečný, oddaný vztah. Zavolala jsem kamarádce, která mi už dlouho nabízela práci v jejím obchodním týmu, a řekla jí, že její nabídku přijímám. Pak jsem zrušila všechny své nadcházející schůzky. Skončila jsem. Bez ohledu na to, jak to s Markem dopadne.
Pozvala jsem ho k sobě na večeři. Bylo to poprvé, nikdy si klienty domů nevodím, to je moje soukromé útočiště. Doufala jsem, že ten signál pochopí. Přinesl květiny a víno. Když přišel, zeptal se, jestli má přinést i platbu. Řekla jsem mu, že to není nutné, že tu není jako klient. Během večeře jsem cítila, jak je trochu zmatený, a tak jsem sebrala všechnu odvahu a šla na to.
Řekla jsem mu, že ho pouštím jako klienta. Vypadal překvapeně a zraněně, ptal se, co udělal špatně. Ujistila jsem ho, že neudělal nic, ale že já končím s touhle prací. A pak jsem se mu se vším svěřila. Jak se kvůli němu cítím, že chci být jeho přítelkyně, ne jeho společnice. Řekla jsem, že pochopím, když to nebude chtít, ale že jsem to musela zkusit.
Chvíli mlčel a pak řekl, že to cítil taky, ale bál se něco říct, protože si myslel, že bych ho odkopla jako jiné klienty, kteří začali být majetničtí. Přiznal, že se stále trápí kvůli své ženě a není si jistý, jestli je připravený, ale že ty nejlepší věci v jeho životě začaly, když si nebyl jistý. Zeptal se, jestli by mi vadilo být s někým, kdo se stále vyrovnává se ztrátou. Řekla jsem, že s tím dokážu žít a že se nesnažím ji nahradit.
A pak jsme se políbili. Tu noc jsme se milovali a povídali si o tom, co bude dál. Řekla jsem mu, že jako jeho přítelkyně budu mít očekávání, která jsem jako společnice nikdy neměla. Chci monogamii. Řekl, že s tím nemá problém, že jsem byla jediná.
Kam tohle povede? Nemám tušení. Možná je to obrovská chyba, možná osud. Možná jsme jen dvě ztracené a osamělé duše, které se našly. Jsem nadšená a zároveň k smrti vyděšená. Celý můj život se změnil během jediného dne. Ale jdeme do toho spolu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
