Článek
Ale máme naprosto, ale naprosto odlišnou představu o tom, co znamená slovo „odpočinek“.
Mirek celý rok sedí v kanceláři. A tak, když má dovolenou, touží po akci a dobrodružství. Jeho ideální dovolená zahrnuje stan, oheň, kytaru a fyzickou námahu. Každý rok navrhuje to samé: „Pojedeme na vodu! To bude romantika, budeme spát pod širákem, koupat se v řece, večer si opečeme buřty…“
Já, na druhé straně, jsem po celém roce práce a starostí o domácnost unavená. Hledám přesný opak. Toužím po tichu, pohodlí a péči. Moje ideální dovolená zahrnuje měkký župan, vířivku, masáž a knížku, kterou si můžu v klidu přečíst od začátku do konce. Takže můj každoroční návrh zní: „Pojedeme do lázní! Budeme relaxovat, plavat v bazénu, chodit na procedury…“
Naše představy jsou tak neslučitelné, jako oheň a voda. A tak každý rok vedeme dlouhé a vyčerpávající debaty, na jejichž konci vždycky jeden z nás ustoupí a ten druhý se pak celou dovolenou cítí provinile, protože vidí, že jeho partner se trápí.
Letos jsem se ale rozhodla, že to takhle dál nejde. Po týdnu neúspěšného vyjednávání, kdy už jsme na sebe byli oba podráždění, jsem přišla s radikálním návrhem. „Víš co, Mirku?“ řekla jsem. „Tohle nemá smysl. Tak jeďme každý zvlášť. Ty si jeď s klukama na tu svoji vodu, na kterou tak toužíš. A já si zajedu s kamarádkou Evou do lázní. A za týden se zase sejdeme doma.“
Mirek na mě nejdřív zíral, jako bych se zbláznila. „Zvlášť? To jako vážně? A není to divný?“ ptal se. Bylo v tom něco riskantního. Co když zjistíme, že je nám bez sebe lépe? Co když je to začátek konce? Ale ta představa, že se nebudeme muset hádat a dělat kompromisy, byla příliš lákavá. A tak jsme na to kývli.
A tak začala naše první oddělená dovolená. První dny byly zvláštní. Bylo mi smutno. Ale pak jsem se ponořila do svého světa. Světa klidu a pohody. Chodila jsem na masáže, plavala v bazénu, celé odpoledne jsem si četla na lehátku. Nikdo po mně nic nechtěl. Nemusela jsem řešit, kam půjdeme na večeři, ani jestli máme dost suchého dřeva na oheň. Byla jsem jen já a můj klid. A bylo to úžasné.
Mirek mi posílal fotky z vody. On a jeho kamarádi, zarostlí, špinaví, ale s úsměvem od ucha k uchu. Večer mi volal a vyprávěl, jak sjížděli jezy, jak zmokli, a jak skvěle chutnají buřty opečené na ohni. Zněl šťastně. A já jsem za to byla ráda.
Asi čtvrtý den se ale něco změnilo. Moje zprávy jemu a jeho mně začaly být častější. „Jak se máš?“ „Co děláš?“ A pak přišla ta první zpráva, která všechno změnila. „Chybíš mi,“ napsal mi Mirek večer. „Je tu fajn, ale s tebou by to bylo lepší.“ Usmála jsem se a odepsala: „Ty mně taky. Ta vířivka je sice super, ale chybí mi tvůj hloupý vtipkování.“
Ten týden utekl jako voda. A já jsem se najednou nemohla dočkat, až ho zase uvidím. Těšila jsem se na jeho objetí, na jeho smích, na to, jak mi bude vyprávět své zážitky.
Když jsme se po týdnu sešli u nás doma, bylo to jako na prvním rande. Byli jsme oba odpočatí, opálení (on od slunce, já od solária v lázních) a plní zážitků. A hlavně, neuvěřitelně jsme se na sebe těšili. Vyprávěli jsme si až do noci. A oba jsme se shodli na jedné věci. Bylo skvělé si odpočinout každý po svém, ale zároveň jsme si uvědomili, jak moc se potřebujeme a jak nám na sobě záleží.
Ta oddělená dovolená nebyla krokem od sebe. Naopak. Byl to krok k sobě. Dala nám prostor, abychom si uvědomili, co pro sebe znamenáme. A tak jsme zavedli novou tradici. Každý rok si dáme dvě dovolené. Jednu společnou, kde uděláme nějaký kompromis. A jednu oddělenou, kde si každý splní ten svůj sen.
Zjistili jsme, že láska není o tom, dělat všechno spolu. Ale o tom, dát tomu druhému svobodu, aby mohl být šťastný. A pak se o to své štěstí podělit. A to je mnohem víc, než jakýkoliv kompromis.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
