Článek
Když jsem si před čtyřmi lety brala svého manžela Tomáše, věděla jsem, že si neberu jen jeho, ale i jeho tehdy jedenáctiletou dceru Kláru. Její rodiče byli rozvedení už několik let a Klára měla se svou maminkou skvělý vztah. Nikdy jsem se nesnažila být její druhou matkou. Věděla jsem, že mámu má jen jednu a mou rolí je být pro ni spíše oporou, parťákem a dospělou kamarádkou. Čtyři roky jsem se o to snažila ze všech sil. A čtyři roky jsem narážela na ledovou zeď odmítání a pohrdání.
Od samého začátku mi Klára dávala jasně najevo, že do jejího života nepatřím. Neustálé protáčení očí, ignorování mých otázek a jízlivé poznámky, že „nejsem její matka“, byly na denním pořádku. Bylo to zraňující, ale přičítala jsem to jejímu věku a složité situaci. Můj manžel kvůli práci často cestuje a já jsem tak pro ni po většinu času byla jedinou rodičovskou autoritou doma. Paradoxně jsem měla skvělý vztah s její mámou Evou, která mi často volala a spoléhala na mě, že Kláru vezmu na trénink nebo jí pomůžu, když ona sama nemohla kvůli svému novému miminku.
Snažila jsem se s Klárou navázat alespoň nějaké pouto. Zvala jsem ji na nákupy, do kina, na kosmetiku, kterou obě milujeme. Pokaždé mě stroze odmítla. Věděla jsem, že to nemám vzdávat, zvlášť teď, když je jí patnáct a prožívá těžké období. Minulý týden se s ní rozešel její první přítel a já jsem viděla, jak je zničená. Chtěla jsem jí projevit účast a nabídnout útěchu.
Zaklepala jsem na dveře jejího pokoje, abych jí do koupelny dala čisté ručníky. Viděla jsem, že sleduje reality show „Láska je slepá“, na kterou se shodou okolností dívám i já se svou neteří. „Jé, na to se taky dívám,“ zkusila jsem navázat konverzaci. „Ráda se na to podívám s tebou, jestli chceš.“ Jen mě ignorovala. Když jsem odcházela, ještě jsem se pokusila o poslední vstřícný krok. „Mám dole nějaké dobroty a nové pleťové masky. Kdybys chtěla, můžeme si udělat takový holčičí večer. Nebo si jen popovídat, jestli se potřebuješ vypovídat.“
V tu chvíli Klára zapauzovala televizi a její pohled ztvrdl. „Přestaň se sakra snažit být moje matka,“ vyštěkla na mě hlasem plným jedu. „Nemám tě ráda, chápeš? Jsi jen manželka mýho táty. Já mámu mám a ty pro mě neznamenáš vůbec nic. Tak mi dej konečně pokoj a vypadni z mýho života! Přestaň se mě snažit někam tahat, nechci s tebou mít nic společného, ty trapko!“ Vystrčila mě ze dveří a práskla mi jimi před nosem. Přiznám se, že jsem se v obýváku rozplakala.
O pár dní později se zrodil plán na dovolenou. Moje neteř a kmotřenka letos maturuje. Když jsme spolu sledovaly právě „Lásku je slepá“, povzdechla si, že by si jako dárek k maturitě přála jet poprvé k moři. Ten nápad mě nadchl. Rozhodla jsem se, že jí a mé sestře (její matce) zaplatím letenky a hotel jako dárek. Neteř se ještě zeptala, jestli by mohla jet i její nejlepší kamarádka, s čímž jsem souhlasila pod podmínkou, že si část nákladů uhradí sama.
Seděla jsem v obýváku a s nadšením jsem telefonicky zařizovala hotely a aktivity, když do místnosti vešla Klára a slyšela mě. Hned se jí rozzářily oči. „Jedeme na dovolenou?“ zeptala se. V tu chvíli přišel i můj manžel. „Proč se nezeptáš Jany?“ řekl jí. Klára se na mě podívala s očekáváním. Ale ve mně se něco zlomilo. Už jsem nechtěla být tou, která se vždycky snaží a sklízí jen urážky.
„Ne, Kláro, ty nejedeš,“ řekla jsem klidně, ale pevně. Manžel se na mě překvapeně podíval: „Proč jsi se Kláry nezeptala?“ Otočila jsem se k němu. „Protože když jsem se jí minulý týden zeptala, jestli se nechce dívat na seriál, řekla mi, že nejsem její matka, že se mnou nechce mít nic společného a ať jí dám pokoj. Tak jí dávám pokoj a netahám ji na aktivity, které podnikám.“
Klára i můj manžel se mi snažili oponovat a zlehčovat to, co řekla. Ale já už jsem byla rozhodnutá. „Nemůžu být rodič a kamarádka jen tehdy, když se ti to hodí a chceš, abych pro tebe něco udělala, ale po zbytek času se ke mně chováš jako k odpadu,“ řekla jsem jí. Klára se v slzách rozběhla do pokoje a okamžitě volala své matce.
O chvíli později mi volala Eva. V klidu jsem jí vysvětlila, co se stalo a co přesně mi její dcera řekla. Byla v šoku, ale k mému překvapení mě naprosto pochopila. Řekla, že s Klárou promluví a že samozřejmě nemůže a nebude mě nutit, abych ji brala na dovolenou po tom, co se stalo. Slíbila Kláře, že ji vezme na výlet, až odmaturuje ona, ale že o tuto příležitost se připravila sama svým chováním. Jediný, kdo mě nechápal, byl můj manžel. „Měla by ses přes to přenést a vzít ji,“ řekl mi.
Jeho postoj mě zranil, ale já jsem věděla, že tentokrát neustoupím. Po několika dnech napětí jsem svolala rodinnou schůzku. Byla jsem tam já, Tomáš, Klára a její matka Eva. V klidu jsem všem oznámila, že takhle už to dál nejde. Že Kláru na dovolenou nevezmu, protože nebudu odměňovat špatné a urážlivé chování. A že si nepřeji, aby se mi na výletě, který má být oslavou mé neteře, někdo choval ošklivě.
Zároveň jsem stanovila nové, jasné hranice. Oznámila jsem, že už nebudu Kláře dělat rodiče, když je Tomáš pryč. Pokud se ke mně bude chovat bez respektu, bude v době jeho nepřítomnosti bydlet u své matky nebo babičky. Vysvětlila jsem, že se nikdy nesnažila nahradit její matku, ale že jako manželka jejího otce a dospělý člověk v domácnosti vyžaduji alespoň základní slušnost a respekt.
Můj manžel se mi konečně omluvil. Řekl, že si uvědomuje, že se mě měl zastat už dávno a že neměl její chování tak dlouho přehlížet. Klára byla vyzvána, aby se mi omluvila, ale jen si odfrkla a protočila oči. Pak se zvedla a uraženě odešla z místnosti. Její rodiče šli za ní, aby jí domluvili. Shodli jsme se také, že Klára potřebuje terapii a že na ni budeme chodit i my jako rodina.
Řekla jsem jim, že už nebudu iniciovat žádné společné aktivity. Ale pokud za mnou Klára přijde se změněným postojem a upřímnou snahou, ráda s ní čas trávit budu. Její matka mi slíbila, že si s ní ještě promluví o tom, že činy mají následky. Nevím, jestli se náš vztah někdy zlepší. Ale vím jistě, že jsem udělala správnou věc. Postavila jsem se sama za sebe. A ten pocit je k nezaplacení.
