Článek
U nás doma jsem se už od dětství naučila jednu základní dovednost pro přežití: potlačit své emoce, aby dospělí měli klid. Dělám to automaticky, je to pro mě přirozené jako dýchání. Až do tohoto víkendu jsem si myslela, že je to normální.
Seděli jsme s mámou na kafi a ona najednou začala mluvit o víkendu na naší chatě, když mi bylo asi deset. Pozvala jsem si tam tehdy svou nejlepší kamarádku Lucku. A máma, s naprosto vážnou tváří, začala vzpomínat, jak jí Lucka „zkazila celou sobotu“ a jak byla „divná nálada“.
Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla. A pak mi to naskočilo. Ten den moje sestřenice Klára řekla Lucce před všemi, že je tlustá. Lucka, která byla daleko od domova, v cizím prostředí, ponížená a zraněná, se samozřejmě rozplakala. Stáhla se do sebe a už se nechtěla účastnit opékání buřtů ani dalších her.
Co udělali dospělí? Moje máma, moje teta? Vůbec nic. Kláru nikdo nenapomenul, nikdo ji nepřinutil se omluvit. Lucku nikdo neutěšil. Místo toho kolem ní chodili po špičkách a otráveně si šeptali, že „kazí zábavu“.
A teď, o dvacet let později, moje máma stále vidí jako hlavní problém to, že desetiletá holka měla tu drzost být smutná. Ne to, že jiná desetiletá holka byla krutá. Ne to, že přítomní dospělí naprosto selhali. Problém byla emoce. Nepohodlná, trapná emoce, která narušila jejich víkendovou „pohodu“.
A víte, co bylo nejhorší? Během toho rozhovoru mi máma několikrát zopakovala, že já, jako desetiletá hostitelka, jsem to měla zařídit. „Měla jsi jí domluvit, aby z toho nedělala takové divadlo. Kvůli tobě jsme pak měli všichni zkaženou náladu.“
Poslouchala jsem ji a nemohla jsem tomu uvěřit. Já jsem měla přinutit zraněné dítě, aby přestalo plakat, aby se dospělí mohli cítit komfortně? Jak může dospělý člověk nechat dítě, aby mu „zkazilo víkend“? A jak může tenhle nesmyslný hněv držet v sobě dvacet let?
V tu chvíli mi to došlo. V naší rodině platilo jedno nepsané pravidlo: pocity dětí jsou podružné. Jejich hlavní rolí je neobtěžovat a nenarušovat klid dospělých. Měli jsme fungovat jako malí, bezproblémoví roboti.
A já jsem ten robot byla. Naučila jsem se polykat slzy, potlačovat vztek a tvářit se, že je všechno v pořádku. Protože jsem věděla, že projevit emoce znamená stát se problémem. A já jsem zoufale nechtěla být problém.
Nechápu to. Ani trochu. Ale už vím, že chyba nebyla v Lucce. A nebyla ani ve mně. Chyba byla v dospělých, kteří byli tak emočně zakrnělí, že pro ně byl dětský pláč větší hrozbou než vlastní krutost a lhostejnost.
Závěrečná výzva
Očekávali od vás také v dětství, že budete fungovat jako „malí dospělí“ a potlačovat své pocity pro klid ostatních? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší dospělostí přiznat si, že jako děti jsme měli plné právo se cítit jako děti.
