Článek
Když jsem psala svůj první příběh, byla jsem na podivném místě. Zmítala se ve mně vděčnost, že jsem vůbec naživu, a zároveň obrovský smutek z toho, co se stalo s mým manželstvím. Dnes píšu pokračování. A je plné naděje.
Pro ty, co nečetli první díl: před necelým rokem jsem měla vážnou autonehodu na D1. Následovaly měsíce po nemocnicích, operace, rehabilitace. Můj manžel Tomáš byl celou dobu můj anděl strážný. Nosil mi jídlo, pomáhal mi s hygienou, převazoval rány, vozil mě po doktorech. Udělal by pro mě první poslední.
Jenže v tom všem se něco ztratilo. My. Zmizeli jsme jako partneři, milenci, manželé. Místo toho jsme se stali pacientkou a jejím ošetřovatelem.
Když jsem se konečně fyzicky dala dohromady, zoufale jsem chtěla, aby bylo všechno jako dřív. Byla jsem tak unavená z boje o své tělo, že jsem se rozhodla veškeré emoční trauma prostě ignorovat. Chtěla jsem zpátky náš starý život. Náš smích, naše objetí, naši intimitu.
Ale v ložnici vládlo ticho a trapnost. Tomáš se mě bál dotknout. Bál se, že mi ublíží. Viděl na mně jizvy, viděl ve mně tu křehkost a bolest. Přestal ve mně vidět svou ženu a viděl jen tu chudinku po nehodě.
A já se cítila tak strašně sama. Byla jsem mu vděčná, ale zároveň jsem toužila po tom, aby se na mě zase podíval jako na ženu. Aby mě toužil. Abych se vedle něj necítila jako porcelánová panenka, co se může každou chvíli rozbít.
Bolest z téhle ztráty spojení byla skoro horší než bolest fyzická.
A pak jsme udělali to nejlepší rozhodnutí, jaké jsme mohli. Objednali jsme se do manželské poradny.
Bylo to těžké. Přiznat si, že to sami nezvládneme. Ale už po prvním sezení jsem cítila záblesk naděje. Konečně někdo pojmenoval nahlas to, co jsme oba cítili. Že láska nezmizela, jen se schovala pod nánosy strachu a traumatu.
Teď za sebou máme třetí sezení a je to neuvěřitelné. Naše terapeutka nám dává úkoly a cvičení, které nám pomáhají se na sebe znovu napojit jako na partnery. Učíme se spolu mluvit o strachu, nejen o tom, jaké mám ten den rehabilitace.
Tomáš měl před pár dny první individuální terapii, já jdu příští týden. Oba si musíme zpracovat trauma, které ta nehoda zanechala v našich duších. On se bál, že mě ztratí. Já se bála, že ztratím sama sebe.
A víte, co je nejlepší? Zase se milujeme! A hodně!
Přijde mi trochu hloupé se s tím chlubit celému internetu, ale mám takovou radost, že se o ni musím podělit. Během celého našeho vztahu jsme po sobě šíleně toužili, málokdy jsme vynechali jediný den. Ta fyzická blízkost mi tak chyběla. To spojení.
Cítím, že jsem zase jeho žena. A on je zase můj muž. Nejsme ještě na konci cesty, ale makáme na tom. A já vím, že to zvládneme.
Tohle píšu pro všechny, kteří si prošli něčím podobným. Pro ty, kdo mají pocit, že je jejich vztah v troskách kvůli nemoci nebo nehodě. Nevzdávejte to. Někdy láska potřebuje jen trochu pomoci zvenčí, aby se zase mohla nadechnout.
Prošli jste si s partnerem traumatem, které ohrozilo váš vztah? Jak jste našli cestu zpět k sobě? Podělte se o svůj příběh naděje na pribehy.kral@seznam.cz a inspirujte ostatní.
