Článek
Asi to zní drsně. Vyhodit vlastní tchyni na ulici. Ale věřte mi, že to, co předváděla poslední týdny, překročilo všechny meze slušnosti. Poté, co jsme se s Martinem dozvěděli celou pravdu, jsme zavolali jeho sestře Kláře, jestli si k sobě matku vezme. Popsali jsme jí, co se stalo. A Klára, po prvotním šoku, jen suše pronesla: „Ať vám ty peníze vrátí. Zrovna jí přišel slušný přeplatek za energie, musí mít dost.“
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Přeplatek? Věra se k nám nastěhovala s tím, že je finančně na dně. Nechala se od nás živit, vozila se v našem autě, zatímco my jsme otáčeli každou korunu. Martinovi ve fabrice zkrátili úvazek, já jsem na rodičáku, inflace nám žrala úspory. A ona? Ona má peníze a celou dobu mlčí? V tu chvíli mi to došlo. Nejenže nás využívala, ona nám sprostě lhala do očí.
Vybuchla jsem. Všechna ta naučená úcta ke starším, to naše české „musíš to vydržet, je to přece matka“, to všechno šlo stranou. Chtěla jsem ji okamžitě pryč z našeho bytu. Martin konečně pochopil, že tohle není jen nějaký můj rozmar, ale že je to vážné. A postavil se za mě.
Došlo na konfrontaci. Martin jí na rovinu řekl, že ví o jejích penězích. Že nám buď zaplatí za všechny nákupy a jídlo, které u nás projedla, anebo odchází. A začalo divadlo. Hodiny nářků, výčitek a citového vydírání. Klasické kolečko: „Můj vlastní syn by mě přece nevyhodil, tohle musí být z tvojí hlavy, Jano!“ Martinovi ale došla trpělivost. Řekl jí, že buď zaplatí a odejde v tichosti, nebo celá široká rodina, včetně tety z Pardubic, bude vědět, proč přesně ji vyhodil. Toho se zalekla.
Tím ale její schválnosti neskončily. Když si balila kufry, předvedla vrchol pasivní agrese. V Česku se doma přezouváme, to ví každé malé dítě. Je to základní respekt k hostiteli. Věra to moc dobře ví. Přesto se najednou „zapomněla“ a začala se promenádovat po našem novém koberci v obýváku ve venkovních botách. A jako vrchol všeho si ty zabahněné boty opřela o náš světlý gauč. Dělala, že o nic nejde, ale mně bylo jasné, že je to poslední zoufalý pokus mě ponížit.
Ale já už jsem byla jinde. Den předtím jsem dělala svíčkovou. Poctivou, s karlovarským knedlíkem, přesně takovou, o které Věra vždycky tvrdila, že ji „ty mladé dneska už neumí“. Když viděla tu dokonalou omáčku a nadýchané knedlíky, které jsem zvládla uvařit jen tak mimochodem, její výraz byl k nezaplacení. Pochopila, že už nad námi nemá žádnou moc.
Před pár hodinami konečně odešla. Peníze nám vrátila do poslední koruny. Okamžitě jsem si objednala velký nákup na Rohlíku, doplnila zásoby. Volala jsem i našim, kteří mi pošlou balík s moukou, rýží a domácí marmeládou, abychom to teď lépe zvládli. Ale víte co? Hlavně se mi neuvěřitelně ulevilo. V bytě je najednou čerstvý vzduch a já se cítím nejméně vystresovaná za poslední měsíce.
Zažili jste ve svém životě podobnou situaci a chcete se o ni podělit? Pošlete mi svůj příběh na e-mail pribehy.kral@seznam.cz. Třeba bude právě ten váš inspirací pro ostatní.
