Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že můj příběh o pláči nad ukradenými třešněmi získá takovou podporu. Když jsem to psala, byla jsem tak naštvaná a zklamaná, že jsem sotva viděla. Ale díky vám všem jsem se cítila vyslyšená a pochopená. Dalo mi to obrovskou sílu se k celé situaci postavit čelem. Takže, jak to dopadlo?
Nejdřív ale přezdívka pro tchyni. Nakonec jsem zvolila „Saranče“, protože přesně tak se chová – přiletí, všechno sežere a zanechá za sebou spoušť. Manžel Petr za nimi včera po práci zajel sám. Zůstala jsem doma. Věděla jsem, že kdybych tam jela, jen by to zkalilo vodu a oba bychom skončili zmanipulovaní a zmatení. Když je s nimi jen jejich syn, berou věci vážněji.
Asi po hodině mi Petr volal, ať přijedu taky. Nejdřív jsem se zasekla. Pak mi ale došlo, že možná potřebuje posilu a nemůže o ni otevřeně požádat. Dobře. Obula jsem si boty a vyrazila k nim, s klíči od auta v ruce, abych dala jasně najevo, že se nezdržím a jsem připravená v okamžiku odjet.
Saranče nikde. Samozřejmě. Petr seděl v kuchyni u stolu s tátou, Mirkem. Zůstala jsem stát a opřela se o linku. Tchán spustil: „Měl jsem ti nejdřív zavolat, Jano. Omlouvám se. Myslel jsem, že s tebou mluvila a že s prací a vším tím shonem nemáš na česání čas.“
Zasmála jsem se. Nahlas. „Vážně? A proč bych tedy měla u stromů připravené kýble, žebříky a sítě, kdybych neplánovala sklízet?“ Tchán pokračoval v obraně: „Myslel jsem, že jsi ji požádala o pomoc.“ To už jsem se smála znovu. „Mirku, kdy jsem já kdy žádala o pomoc? Zvlášť ji? Víš, že jsem tvrdohlavá a samostatná. Nikdy jsem o pomoc s úrodou neprosila. Ani když štípu dříví nebo stavím skleník! A i kdyby, proč jste si všechno odvezli domů? Proč jste mi nic nenechali?“
„Přivezl jsem pár kýblů zpátky, chtěl jsem je umýt a vypeckovat, abys s tím neměla práci. Chtěl jsem ti je později zavézt,“ bránil se. „A proč tedy skončily další kýble u vašich přátel?“ zeptala jsem se. „To nebyli moji přátelé! To všechno Saranče. Musel jsem si něco zařídit ve městě, a než jsem se vrátil, všechno bylo pryč nebo rozdané.“ Jasně. A kde je vlastně Saranče? „Musela si skočit na nákup.“ Jistě.
„Víš, pořád mě to celé neuvěřitelně štve,“ řekla jsem. „Jeden jediný telefonát. To stačilo. Oba víme, jaká Saranče je.“ Tchán konečně sklopil hlavu. „Tohle jsem pokazil. Už jsem s ní mluvil a tohle se už nikdy nestane. Slibuju. Chceš si teď odvézt ty třešně?“
Naložili jsme tedy do mého auta, co se dalo. Třešně z mrazáku, už umyté a vypeckované. Na koláče budou skvělé. Nějaké zavařeniny, co jsem našla ve sklepě. Tu nechutnou tekutou marmeládu z bůhvíjaké směsi jsem jim tam nechala. Ať si pochutná. Vzala jsem si nakládané pikantní okurky a pár velkých sklenic nakládané mrkve.
Při nakládání jsem se ještě zmínila, že letos nemám co zavařovat. A tak jsme se domluvili, že mi tchán načesá jablka, až budou zralá, a nechá mi je na terase, abych si je mohla kdykoliv vyzvednout. Alespoň nějaká kompenzace.
Manžel mu také připomněl, že si na náš pozemek instalujeme bezpečnostní systém s kamerami a pohybovými čidly. Zmínila jsem, že mi budou chodit upozornění na telefon, takže budu přesně vědět, co se na naší zahradě děje. Tchán řekl, že je to skvělý nápad a že dá Sarančeti jasně najevo, že s neohlášenými „překvapeními“ je konec. Je mi to jedno. I kdyby to zkusila, budeme to vědět a budeme mít záznam.
Nakonec jsem dostala většinu svých třešní zpět a k tomu nějaké bonusy. Vyjednala jsem si jablka. Ale nejdůležitější je, že jsme si nastavili hranice. Už žádné domácí dobroty na rodinné sešlosti. Už žádné informace o tom, co mi zrovna roste na zahradě. Ať si Saranče příští rok trhne nohou, až se bude chtít chlubit cizím peřím. Doufám, že jí ta rozteklá marmeláda za to stála, protože ode mě už nikdy neuvidí ani třešňovou pecku.
Museli jste si i vy ve své rodině tvrdě vybojovat své hranice? Jaké máte zkušenosti se „sklizní“ od příbuzných? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
