Článek
Abych to uvedla na pravou míru, nejsem žádná slídilka, co pomlouvá ostatní matky. Ale ve školce naší dcery je jedna maminka, Katka, která je prostě z jiné planety. Je neuvěřitelně krásná, v dokonalé formě, a k tomu všemu je super milá a vtipná. Neznáme se nijak blízko, jen takové to klasické „ahoj“ u šatny, úsměv, prohození pár slov o dětech.
Nedávno se mi ale v práci změnily směny a manžel musel na dva týdny převzít ranní vodění a odpolední vyzvedávání ze školky.
Když se všechno vrátilo do normálu a já opět nastoupila na „školkovou službu“, uviděla jsem ji. Tedy, myslela jsem si, že je to ona. Byla to stále ta krásná žena, ale měla na sobě nejméně o dvacet kilo víc.
Zůstala jsem na ni zírat. Jak to proboha za dva týdny dokázala? To je fyzicky nemožné!
Navíc, když jsem ji pozdravila, sotva se na mě podívala, věnovala mi jen poloviční úsměv a stroze kývla. Ptala jsem se manžela, jestli si všiml té změny. Řekl, že si jen myslel, že začala nosit volnější šaty místo sportovního oblečení.
Další dva dny jsem čelila jejímu chladnému chování a snažila se zachytit její pohled. Nakonec jsem se rozhodla, že zkusím prolomit ledy a normálně se s ní bavit.
„Ahoj,“ začala jsem opatrně. „Dlouho jsem tu nebyla, ráda tě zase vidím! Jsi v pořádku?“
Podívala se na mě a řekla: „Jo, v pohodě, ale já tu nebyla několik měsíců.“
Nechápala jsem. „Vážně? Haha, s těmi dětmi člověk úplně ztrácí pojem o čase.“
„To asi jo,“ odpověděla. „Ale já to nemůžu posoudit. Hlídám synovce, jen když je sestra pryč.“
A v tu chvíli mi to došlo. Jako blesk z čistého nebe. „Aha,“ vykoktala jsem. „Takže vy jste…“
„Ano,“ přerušila mě naštvaně. „Já jsem to tlustý dvojče. Viděla jsem, jak na mě celou dobu zíráte a snažíte se na to přijít.“
Pak se prostě otočila a odkráčela pryč.
Zůstala jsem tam stát, rudá až za ušima, a cítila jsem se jako ten největší idiot na světě. Hned jak jsem přišla domů, oznámila jsem manželovi, že od zítřka má opět na neurčito školkovou službu on. Já se té nevrlé čarodějnici, která si zjevně snědla všechny chipsy, které jí ležely na rameni, nemůžu podívat do očí.
Spletli jste si někdy někoho naprosto katastrofálním způsobem? Udělali jste společenské faux pas, na které dodnes vzpomínáte s hrůzou? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Protože sdílená trapnost je poloviční trapnost.
