Článek
Vždycky jsem byl spíš introvert. Celý život jsem poctivě dřel, vychovali jsme tři děti a mým největším snem bylo mít konečně klid. Představoval jsem si to idylicky. Sedíme s Danou v našem domě v Říčanech, díváme se na zprávy na ČT1, pak si pustíme nějakou starou komedii a já si u toho přečtu pár stránek detektivky.
Miloval jsem výchovu našich dětí. Každý jejich úspěch byl i mým, každý jejich pád bolel i mě. Když se postupně stěhovaly, bylo mi smutno, ale zároveň jsem cítil hrdost. Postavily se na vlastní nohy. Mají své životy.
Jenže život si občas píše scénáře, které by nevymyslel ani autor seriálu Ulice. Můj sen o tichém domě se rozplynul jako pára nad hrncem.
První se vrátila dcera Hanka s manželem Mirkem. Ona přišla o místo prodavačky v obuvi, on jako skladník rodinu se třemi dětmi neutáhl. Nájem v Praze je šílený, a tak se jednoho dne objevili mezi dveřmi. S kufry, třemi vnoučaty a prosebným pohledem. Šestiletá Anička, pětiletý Kuba a tříletá Terezka.
Dana je přivítala s otevřenou náručí. „Samozřejmě, že tu zůstanete, dokud se to nespraví! Jsme přece rodina,“ prohlásila a já neměl to srdce říct ne.
O pár měsíců později dorazil syn Lukáš se ženou Veronikou. Lukáš byl vždycky trochu střelec. Udělal pár špatných finančních rozhodnutí, přičemž to poslední byla „výhodná koupě“ ojetého BMW z Bazoše. Ukázalo se, že auto bylo kradené. Přišla policie, auto zabavila a Lukáš přišel o spoustu peněz.
Sotva stíhali platit účty a starat se o své dvě děti, čtyřletého Matěje a roční Elišku. A tak se taky nastěhovali k nám. Dana opět zajásala. Plný dům! Babička na plný úvazek.
Pro ni je to splněný sen. Pro mě noční můra.
Můj život se změnil v jeden velký chaos. Myslel jsem,-li si, že moje rodičovská role skončila, mýlil jsem se. Teď mám pocit, že jsem otcem a dědečkem na tři úvazky. V mém věku bych na to už neměl mít sílu. Svou práci jsem si odvedl.
V domě, i když je velký, je nás teď jedenáct. Jedenáct! Ranní cesta do koupelny připomíná strategickou operaci. Všude jsou hračky, křik a nepořádek. Pračka jede od rána do večera. Zapomeňte na to, že bych si v klidu přečetl noviny. Po pěti minutách mi na klíně sedí vnouče nebo mě někdo volá, abych něco spravil.
Nejhorší na tom je, že všichni ostatní vypadají spokojeně. Děti mají bydlení zadarmo a servis od maminky. Dana je ve svém živlu, vaří obrovské nedělní obědy a organizuje život celé té smečky. Jen já trpím.
Sice tvrdí, že si hledají práci a bydlení, ale nevidím, že by se nějak extra snažili. Proč by taky? Tady mají všechno.
Pohár mé trpělivosti přetekl minulý týden. Opatrně jsem se pokusil s Danou promluvit. Řekl jsem jí, že už to nezvládám, že potřebuji svůj klid, že to takhle dál nejde.
Podívala se na mě, jako bych byl nějaký netvor. Byla zděšená. „Jak to vůbec můžeš vypustit z pusy, Jaroslave?“ vyjela na mě. „Rodičem přece nepřestáváš být, když se děti odstěhují! Mají problémy a my jsme rodina, musíme si pomáhat!“
Z části má pravdu a já se cítím provinile. Ale druhá část mého já křičí, že už prostě nemůže. Že jsem se stal cizincem ve vlastním domě, který se proměnil v hlučnou a přelidněnou ubytovnu.
Jsem na konci sil. Nevím, co mám dělat. Jsem opravdu sobec, když v padesáti šesti letech nechci nic víc, než konečně trochu ticha a klidu?
Řešíte podobnou situaci, kdy se dobré úmysly změnily v noční můru? Napište mi svůj pohled na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pomůže už jen to, že se člověk může svěřit.
