Článek
Nedávno jsem si povídala s tátou a ukazovala mu některé příběhy tady na webu. Mnoho z nich mi připomínalo, čím si on a máma museli projít s její matkou, mojí babičkou Ludmilou. Táta na internet moc není, ale nabídl mi jeden příběh jako lekci pro mladé páry.
V osmdesátkách, když se naši poznali, oba pocházeli z velmi chudých poměrů. Vychovávaly je svobodné matky a neměli ani korunu. Moje máma Jitka měla spoustu sourozenců a jako nejstarší byla matčiným „zlatým dítětem“. Můj táta Pavel byl jedináček. Když spolu začali chodit, táta nosil květiny jak mámě, tak její matce Ludmile pokaždé, když přišel na návštěvu. Chtěl ukázat mámě, že mu na ní záleží, a respektovat její matku.
Babička si na to tak zvykla, že se začala vztekat, že kytice pro mámu jsou propracovanější než ty její, a trvala na tom, aby jí táta nosil stejné. Táta, který v té době dřel za minimální mzdu, se rozhodl, že s nošením květin skončí úplně. Máma to chápala, ale babičku to nepříčetně rozzuřilo a v její hlavě to odstartovalo jednostrannou celoživotní válku proti tátovi. „Jak se opovažuje přestat mi nosit krásné květiny!“ křičela tehdy na mámu.
Abych to zkrátila, naši spolu i přes babiččinu přítomnost chodili pár let. Pak táta požádal mámu o ruku, ona šťastně řekla ano a krátce nato se vzali na tajném obřadu na národním výboru, jen oni dva a dva kamarádi jako svědci. Obě babičky byly naštvané, ale tátova máma se s tím časem smířila, když viděla, jak moc máma tátu miluje a podporuje ho. Zato mámina matka Ludmila vybuchla a tvrdila, že jejich manželství je neplatné, protože ho nikdy neschválila (máma se vdávala ve 23 letech), a odmítala uznat, že její dcera je nyní vdaná. Zpětně víme, že jí později lékaři diagnostikovali narcistickou a bipolární poruchu osobnosti, což vysvětluje její nárokové chování.
Během těch dvou let, co spolu chodili, se tátovi podařilo sehnat si druhou práci a ušetřit dost peněz na malý byt v paneláku, ojetý nábytek a starou, ale funkční škodovku. Když se máma s tátou vrátila k matce domů, aby si sbalila všechny své věci a přestěhovala se do jejich nového bytu, její matka se jí zeptala: „Proč mě opouštíš? Proč nemůžeš prostě zůstat tady a on ať si bydlí ve svém? Můžeš tam chodit přes den a všechny své věci si necháš tady a zůstaneš se mnou a se sourozenci.“
Moje máma je normálně tichý člověk, ale táta mi řekl, že to bylo poprvé, co ji viděl opravdu rozzuřenou.
Podle tátova vyprávění na ni máma zařvala: „Zbláznila ses? Jsem vdaná a ať se ti to líbí, nebo ne, on je můj manžel. Muž, se kterým jsem se rozhodla strávit život. Budu žít v domově, který si spolu budujeme. Moji bratři a sestry nás mohou kdykoliv navštívit, ale ty do našeho domu nevkročíš, dokud neuznáš, že můj manžel je dobrý člověk a je na mě hodný. Je hodný i na tebe a ty si to nezasloužíš.“
Babička byla tak ohromená, že na ni máma takhle mluví, že jí chvíli trvalo, než se zmohla na jakoukoliv reakci. Když si uvědomila, že mámu opravdu ztrácí, začala plakat, že jí to láme srdce a že nikoho nemá. Můj nejstarší strýc ji ale utnul tím, že se jí zeptal, jestli její ostatní děti pro ni znamenají tak málo, a aby přilil olej do ohně, začal pomáhat mámě a tátovi nakládat věci do auta.
Babiččina slova na rozloučenou, než odjeli, byla: „Tohle ti nikdy neodpustím.“ Na což máma odpověděla: „To je mi úplně jedno. A jestli se dozvím, že si to vylíváš na sourozencích, vezmu si je k sobě taky.“ Pak nasedli do auta a odjeli začít svůj společný život.
A tátova rada na závěr, když mi tenhle příběh vyprávěl? „Ať už jsi manžel nebo manželka, ujisti se, že si bereš někoho, kdo má koule se postavit vlastním rodičům. Budeš mít mnohem klidnější a šťastnější život.“
Máte i vy v rodině legendární příběh o tom, jak vaši rodiče nebo prarodiče museli bojovat o své štěstí? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz. Některé lekce jsou nadčasové.
