Článek
Moji rodiče měli pravdu. Skutečně mi nikdy mnoho věcí přímo neřekli. Jejich výchova byla mnohem sofistikovanější. Byla to výchova atmosférou, tichým nesouhlasem a příklady odstrašujících případů z okolí.
Nikdy mi neřekli: „Neotravuj nás se svými nápady.“ Ale když jsem přišla s tím, jestli bychom o víkendu mohli jet na pouť, tátův hlasitý povzdech a mámina poznámka „Proboha, ty davy lidí, a to vedro…“ mi jasně sdělily, že můj nápad je komplikace. A tak jsem se přestala ptát. Lekce č. 1: Tvoje touhy jsou na obtíž.
Nikdy mi neřekli: „Jsi pro nás finanční zátěž.“ Ale když jsem potřebovala peníze na školní výlet nebo nové zimní boty, vždy to provázely řeči o tom, jak je všechno drahé a kde na to mají pořád brát. Peníze jsem dostala, ale s takovou příchutí hořkosti a viny, že jsem se příště bála o cokoliv říct. Lekce č. 2: Buď nenáročná a pokud možno neviditelná.
Nikdy mi neřekli: „Tohle si na sebe nesmíš obléct.“ Místo toho jsem si vyslechla stovky jízlivých komentářů u televize na adresu hereček a zpěvaček. „Podívej se na ni, jak vylezla. V jejím věku a s její postavou. To je ostuda.“ Naučila jsem se oblékat tak, abych se vyhnula kritice. Nenápadně, šedě, bezpečně. Lekce č. 3: Nevyčnívej, nebo budeš terčem posměchu.
Nikdy mi neřekli: „Nebudeš v šestnácti chodit s klukem.“ Ale když se o komkoliv z mé třídy dozvěděli, že s někým chodí, spustili: „Ta Anička od Nováků? Tak ta si zničí život. V jejím věku má myslet na školu, a ne na kluky.“ Z jejich tónu plného pohrdání jsem jasně pochopila, co si o tom myslí. Lekce č. 4: „Slušné holky“ nerandí.
A ta nejdůležitější lekce. Nikdy mi neřekli: „Nesmíš projevovat emoce.“ Ale když jsem plakala, dívali se na mě zmateně a s hněvem, jako bych dostala záchvat. „Co zase bulíš? Vždyť se nic tak hrozného nestalo.“ Moje pocity byly chyba v systému. Byly nevhodné a obtěžující. Lekce č. 5: Své city si nech pro sebe, nikoho nezajímají.
Celé roky jsem žila podle těchto nepsaných zákonů a myslela si, že je to normální. A kdykoliv jsem se odvážila naznačit, že se cítím svázaná, použili svou ultimátní zbraň. „Ale Jitko, prosím tě, my jsme ti to nikdy nezakázali! To si jenom domýšlíš.“ A já jsem si začala myslet, že jsem blázen.
Pochopila jsem to až minulý týden. Moje šestnáctiletá dcera za mnou přišla, že by si chtěla obarvit vlasy na modro. První, co ze mě vypadlo, bylo: „A to je dobrý nápad? Co na to řeknou lidi?“ Dcera se na mě podívala a řekla: „Ty mi to nechceš dovolit, že jo?“ A já jsem automaticky odpověděla: „Ale já jsem ti to nezakázala!“
V tu chvíli jsem ztuhla. Slyšela jsem v sobě hlas svých rodičů. Viděla jsem ten stejný vzorec, jak ho nevědomky předávám dál. Ten strach z odsouzení, tu potřebu zapadnout.
Podívala jsem se na svou dceru, na její odhodlaný a trochu zklamaný obličej. A udělala jsem něco, co pro mě nikdo nikdy neudělal. Přiznala jsem pravdu. „Víš co? Máš pravdu. Bojím se, co na to řeknou ostatní, protože mě to tak naučili. Ale to je můj problém, ne tvůj. Pojď, najdeme na internetu nějakou hezkou modrou.“
Závěrečná výzva
Naučili jste se také v dětství řídit pravidly, která nikdy nebyla vyřčena? Pokud se chcete podělit o svůj příběh o čtení mezi řádky a o tom, jak se z toho vymanit, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy to nejhlasitější, co rodiče řeknou, je jejich ticho.
