Článek
Nevím, čeho tím chci dosáhnout, ale snad to pomůže někomu, kdo teď stojí na stejné křižovatce jako já kdysi. Mezi vášní a jistotou.
Posledních patnáct let se živím jako stomatolog. Cesta, kterou jsem si zvolil, protože jsem si myslel, že potřebuju víc peněz. Dnes nechápu, proč mi na nich tak záleželo, když je ani neutratím pro sebe.
Když mi bylo dvacet, byl jsem úplně jiný člověk. Snílek, co chtěl změnit svět. Hrál jsem v kapele, miloval jsem fyziku a chtěl jsem být učitelem. Měl jsem malý byznys, prodával jsem na farmářských trzích jahodové marmelády, které jsem sám vařil. Bydlel jsem v pronajatém pokoji na staré matraci a doučoval jsem pár bohatých spratků. Měl jsem málo, ale byl jsem šťastný.
Tehdy jsem potkal Jitku, svou budoucí ženu. A tehdy jsem taky udělal první krok špatným směrem.
Moji rodiče a Jitka si mysleli, že bych měl „pomáhat lidem“ způsobem, který dobře vynáší. Přesvědčili mě, abych šel na zubařinu. Poslechl jsem je.
Nenáviděl jsem každou minutu té školy. Nechtěl jsem lidem jen opravovat zkažené zuby, což je jen důsledek problému. Chtěl jsem řešit příčiny. Chtěl jsem vzdělávat, inspirovat. Místo toho jsem se učil, jak se hodiny denně hrbit nad křeslem, což mi zaručovalo jediné – chronickou bolest.
Přátelé mě přesvědčovali, že až budu mít titul a peníze, bude to stát za to. Věřil jsem jim.
A výsledek? Dnes mám všechno, co jsem si prý měl přát. Dům v satelitu za Prahou. Dvě děti. Manželku. Vydělal jsem miliony. A k čemu mi to je?
Pracuji od devíti do čtyř, pět dní v týdnu. Přijdu domů vyčerpaný, naplánuju další den, vyřeším papírování kolem ordinace, navečeřím se s rodinou a jdu spát. Pár týdnů v roce jedeme na dovolenou do Chorvatska. A tak pořád dokola.
Získal jsem nejméně dvacet kilo. Mám chronické bolesti zad, kvůli kterým nemůžu dělat skoro nic, co by mě bavilo. Můj mozek otupěl. Nemám žádné sny, žádné vášně, žádný skutečný smysl života.
Děti se se mnou už skoro nebaví. S Jitkou jsme spolu nespali měsíce a jsem si stoprocentně jistý, že mě podvádí s nějakým starším, lépe vypadajícím chlapem z fitka. Viděl jsem její telefon, potvrdil jsem si to. Ale nic jí neřeknu.
Bojím se. Protože ona je jediný člověk, který mi v životě zbyl. Byla mou jedinou oporou. Kdyby odešla, nemám vůbec nic. Děti by si pravděpodobně vybraly ji, protože ona je vychovala, zatímco já jsem jen nosil domů peníze. Můj život je jako špatný vtip.
Pamatuju si, jak jsem byl ve dvaceti oblíbený u holek. Mohl jsem si vybírat. Ale já jsem si vybral Jitku. Zpětně si říkám, že jsem měl víc randit, poznávat lidi, neusadit se tak brzy. Možná bych byl dnes zdravější, v lepší kondici a možná by mě moje žena stále přitahovala.
Kdybych mohl vrátit čas, nikdy bych se nestal zubařem. Zůstal bych u muziky, u fyziky, u učení. Možná bych byl na mizině, ale bylo by mi to jedno. Každý den bych se probouzel s pocitem, že pracuju na něčem, co má smysl. Že bojuju za svůj sen.
Teď už je příliš pozdě. Děti mají svá očekávání. Manželka má svá očekávání. Společnost si myslí, že jsem důležitý a užitečný. Ale já si připadám jako otrok systému, který jsem si sám dobrovolně vybral.
Tohle píšu všem, kteří stojí na křižovatce mezi penězi a vášní. Vykašlete se na jistotu. Jděte za svým srdcem. Protože bezpečná cesta vám nezaručí, že prožijete život, který stál za to.
Ale možná… možná tohle ještě není konec. Když jsem si pročítal komentáře od cizích lidí na internetu, poprvé po letech jsem ucítil záblesk naděje. Zjistil jsem, že v tom nejsem sám. Že existují i jiné cesty. Že nemusím zemřít jako otrok. Děkuji vám, že jste mi dali naději.
Stojíte na podobné křižovatce? Nebo jste se už rozhodli a teď o tom přemýšlíte? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší odvahou přiznat si, že jsme zvolili špatně.
