Článek
Aby bylo jasno hned na začátku: jsem ateista. Nevěřím v Boha, bohy, anděly ani posmrtný život. A přesto se musím přiznat, že se často stydím za spoustu jiných ateistů. Zvlášť na internetových diskuzích.
Vadí nám, když nás věřící soudí za naši nevíru, ale pak jim to vracíme s úroky. Povyšujeme se, urážíme je, nazýváme je hlupáky a ovcemi. Kážeme vodu a pijeme víno. A přesně tohle mi leze na nervy.
Já taky nesnáším náboženství jako instituci. Historie je plná válek, útlaku a manipulace ve jménu Boha. To je fakt. Ale nikdy bych nesoudil konkrétního člověka jen proto, že věří. To, že někdo nachází útěchu nebo smysl života ve víře, z něj automaticky nedělá špatného nebo hloupého člověka. Sám jsem kdysi věřil. Chodil jsem do kostela, modlil se. A troufám si říct, že jsem nebyl o nic jiný člověk než teď.
A to mě přivádí k jádru věci. Někteří lidé, co opustí církev nebo víru, udělají jednu zásadní chybu. Místo aby našli skutečnou svobodu, jen vymění jednu klec za druhou. Celý jejich život předtím definovalo náboženství. Byli „křesťané“. A teď je se stejnou vervou a zápalem definuje jejich ateismus. Jsou „ateisté“. Jejich celá osobnost se točí kolem toho, že nevěří. Místo křížku na krku nosí tričko s nápisem „Bůh není“, ale ta mentalita je úplně stejná.
Vaše víra nebo nevíra by neměla být vaše hlavní charakteristika. Je to jen jeden dílek skládačky, která tvoří vaši osobnost. Pokud je celý váš smysl života v tom, že „nevěříte“, a máte neustálou potřebu to všem dokazovat a shazovat ty, co to mají jinak, nejste o nic svobodnější než ten nejzarytější fanatik. Jen máte jiného boha – své vlastní ego.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
