Článek
Před pár měsíci zemřela moje prateta a já jsem se stala dědičkou. Nebyly to žádné miliony, ale pro mě to byla život měnící částka. Dost na to, abych konečně splatila studentskou půjčku, která mi léta visela nad hlavou jako temný mrak, a ještě si dala něco stranou. Poprvé v životě jsem měla pocit, že můžu volně dýchat, bez neustálého strachu o peníze.
Moje první myšlenka byla podělit se o tu radostnou novinu s Radkou, mou nejlepší kamarádkou od střední školy. Byly jsme jako sestry, prošly jsme si spolu vším – prvními láskami, prvními zklamáními, stresem ze zkoušek. Byla to osoba, které jsem věřila ze všech nejvíc. Sešly jsme se v naší oblíbené kavárně, na místě plném našich společných vzpomínek.
Když jsem jí to s úsměvem od ucha k uchu řekla, čekala jsem, že mě obejme, že bude mít radost se mnou. Místo toho ale ztichla. Její úsměv pohasl a v očích se jí objevil zvláštní, chladný a vypočítavý výraz, který jsem u ní nikdy předtím neviděla.
„Páni,“ řekla po chvíli. „To se máš. To je tak, když se někdo narodí do správné rodiny. Někteří z nás takové štěstí neměli.“ Její tón byl plný pasivní agrese a výčitek.
Snažila jsem se to zlehčit. „No jasně, teď budu moct častěji zvát na večeři,“ zasmála jsem se, i když mi už bylo trochu úzko.
Zírala na mě a naprosto vážným hlasem pronesla: „Ne, Terezo. Myslím skutečnou pomoc. Jsme jako sestry. Bylo by jen spravedlivé, kdyby sis to se mnou rozdělila napůl.“
Myslela jsem si, že si dělá legraci. Ale nedělala. Když viděla můj šokovaný výraz, pokračovala. „Pamatuješ, jak jsem ti na vejšce půjčila tu pětistovku na ten festival? A jak jsem ti vždycky platila kafe, když jsi byla na dně? Tohle není nic jiného, než vesmír, co srovnává skóre. Já jsem ti pomohla, když jsi neměla nic, teď pomůžeš ty mně.“
Byla jsem v naprostém šoku. Srovnávat pár káv a jednu půjčku se stovkami tisíc korun? Ta drzost mi vyrazila dech. Zmohla jsem se jen na tiché: „Radko, to nemyslíš vážně. To nejde.“
Její tvář ztvrdla. „Aha. Takže takhle se ukázala tvoje pravá tvář. Jakmile máš peníze, na přátele zapomínáš.“ S těmito slovy vstala a beze slova odešla.
V následujících dnech jsem prožívala peklo. Radka si mě zablokovala na všech sociálních sítích. Naše společné kamarádky se ke mně začaly chovat chladně a odtažitě. Jedna z nich mi nakonec řekla pravdu. Radka jim všem vyprávěla, že jsem se změnila v arogantního snoba, že jsem jí odmítla pomoci i malou půjčkou a že jsem ji odřízla, hned jak jsem zbohatla. Překroutila celý příběh a udělala ze sebe oběť a ze mě netvora.
Ztratila jsem kamarádku, kterou jsem považovala za sestru. Ale zároveň jsem poznala pravdu. Moje dědictví mi nevzalo přítelkyni. Jen odhalilo, že jsem ji nikdy doopravdy neměla. A i když to bolí, raději budu sama, než s někým, kdo si cení peněz víc než našeho přátelství.
