Článek
Víte, já jsem vždycky taková ta citlivka. Stačí málo a už se mi hrnou slzy do očí. A moje „kamarádky“ to moc dobře věděly. Občas si ze mě sice dělaly legraci, ale brala jsem to s humorem. Říkala jsem si, že to tak kamarádky prostě dělají. Jenže pak to překročilo všechny meze.
Jednou jsme byly u Kláry na chatě. Večer jsme si povídaly, smály se a popíjely víno. Já už jsem se cítila trochu unavená, navíc jsem v té době měla i nějaké zdravotní problémy, o kterých holky věděly. A pak přišel ten „skvělý“ nápad. Klára s Janou se domluvily, že mi dají do pití něco, po čem mi bude špatně. Prý to bude sranda, až se budu motat a zvracet.
No, sranda jim to asi přišla. Mně teda vůbec ne. Pamatuju si jen útržky. Jak se mi začalo dělat zle, jak se mi točila hlava a jak jsem se pak zhroutila na zem. A ony? Místo aby mi pomohly, vytáhly mobily a natáčely si mě. Smály se a komentovaly, jak jsem trapná.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Pocítila jsem obrovskou vlnu zrady a ponížení. Vždyť jsem jim věřila, považovala je za své nejbližší. A ony se mi takhle vysmály v mé slabosti.
Naštěstí jsem se z toho fyzicky brzy dostala. Ale ta psychická rána byla mnohem hlubší. Dlouho jsem se z toho vzpamatovávala. Ale víte co? Nakonec mi to k něčemu bylo. Uvědomila jsem si, že takovéhle „kamarádky“ ve svém životě nepotřebuju. Že si zasloužím lidi, kteří mě budou respektovat a podporovat, a ne se mi vysmívat.
Od té doby jsem s Klárou a Janou už nikdy nemluvila. A víte co? Vůbec mi nechybí. Naopak, cítím se mnohem svobodnější a šťastnější. Začala jsem se věnovat věcem, které mě baví. Zapsala jsem se na kurz keramiky a na vaření. Tam jsem potkala spoustu nových lidí, kteří jsou fajn a se kterými si rozumím. Dokonce jsem na trhu s keramikou potkala i Honzu, se kterým teď už půl roku chodím.
Změnila jsem i práci. Konečně jsem si uvědomila, že jsem v té předchozí dělala za hubičku a šéf si na mně mastil kapsu. Teď mám mnohem lepší práci s lepším platem a konečně si můžu dovolit věci, o kterých jsem dřív jen snila. Dokonce si s mým labradorem Maxem plánujeme koupit domek se zahrádkou za Prahou.
Takže jo, ta „legrace“ mých bývalých kamarádek mě sice hodně zabolela, ale paradoxně mě nakopla k lepším zítřkům. Ukázala mi, kdo jsou moji skuteční přátelé (a kdo ne) a pomohla mi najít cestu k sobě samé. A za to jsem jim vlastně i trochu vděčná. I když jim to nikdy nepřiznám.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se s námi o svůj na pribehy.medium@seznam.cz
