Článek
Seděla jsem v útulném křesle v ordinaci mé terapeutky a nervózně svírala notebook. Chodím k ní už skoro rok, ale dnes jsem se odhodlala k něčemu novému. „Chtěla bych vám něco ukázat,“ řekla jsem a cítila, jak se mi chvěje hlas. „Je to staré domácí video. Myslela jsem si, že jsem na něm hrozně divná a trapná, ale chci znát váš názor.“
Otevřela jsem soubor. Na obrazovce se objevila devítiletá holčička s culíky, sedící u kuchyňského stolu – já. Zpoza kamery se ozval drsný, netrpělivý hlas mé matky: „Tak řekni něco.“ Potichu jsem pípla: „Ahoj.“ Máma podrážděně zavrčela: „A to je všechno? Jenom ‚Ahoj‘? Nic víc?“ Následovalo deset vteřin ticha, během kterých jsem jen zmateně a vystrašeně zírala do objektivu. Pak si máma povzdechla a kameru vypla. Patnáct vteřin. Konec.
Zaklapla jsem notebook a podívala se na terapeutku. Čekala jsem analýzu, možná pár otázek. Ale ona měla v očích slzy. „Kamilo,“ řekla tiše. „To je tak strašně kruté.“
Zůstala jsem jako opařená. Moje první, automatická reakce byla obhajoba. „Ale ona si jen dělala legraci,“ vyhrkla jsem. „Ona se mnou takhle mluvila pořád. Všechno byla sranda.“ A pak řekla větu, která mi přepsala celé dětství: „Škáádlení funguje jen tehdy, když je ve vztahu hluboká důvěra a respekt. Bez toho je to jenom šikana.“
A mně se v hlavě rozsvítilo. Všechny ty střípky najednou začaly zapadat do sebe. To neustálé „šťourání“. Ty rádoby vtipné poznámky na moji postavu. To, že mi máma skoro nikdy neřekla jménem, ale oslovovala mě „fracku“. Vždyť to byla přece jen legrace, ne? Smáli se u toho. Problém byl ve mně, protože jsem byla moc přecitlivělá.
Jenže to nebyla legrace. Byla to jejich neschopnost se mnou mluvit normálně, jako s člověkem. Byla to jejich obrana proti jakékoliv zranitelnosti a skutečným citům. Všechno muselo být schované za závojem jízlivého vtipkování. Nikdy se mě nezeptali, jak se doopravdy mám. Místo toho si ze mě dělali legraci, že vypadám smutně.
A pak mi na mysli vytanula ta nejhorší vzpomínka. Bylo mi asi třináct. Táta přišel domů a s vážnou tváří mi oznámil, že si máma při pádu ošklivě zlomila ruku a musela na operaci. A já jsem mu nevěřila. Ani na vteřinu. Můj mozek tu informaci automaticky zařadil do kategorie „další divný a krutý vtip mých rodičů“. Proč by mi najednou říkali něco vážného a skutečného? To se přece nikdy nedělo.
Ten šok, když se máma vrátila domů s rukou v sádře, si pamatuju dodnes. Nebyl to jen šok z jejího zranění. Byl to existenční šok z toho, že realita opravdu existuje a že já ji už nedokážu rozeznat od jejich neustálých „vtípků“.
Vycházela jsem z terapie na rušnou ulici v Praze a připadala si jako znovuzrozená. Nebo spíš jako někdo, kdo konečně pochopil příčinu své nemoci. Celý život jsem si myslela, že jsem divná, trapná a přecitlivělá holka, co neumí přijmout legraci. Až teď, ve dvaatřiceti letech, konečně vím, že to není pravda. Byla jsem jen dítě, které mělo tu smůlu, že jeho rodiče byli dva arogantní tyrani, kteří si mysleli, že ponižování je skvělá forma zábavy.
Bylo „vtipkování“ na váš účet na denním pořádku? Cítili jste se provinile, že „neumíte přijmout legraci“? Nejste sami. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je potřeba slyšet od někoho zvenčí, že to, co se dělo, opravdu nebylo v pořádku.
