Článek
Chci začít tím, že jsem v podstatě živoucí reklamou na Google. Jím, spím a dýchám v jejich ekosystému. Potřebuju něco? Zeptám se Asistenta. Chci si uložit fotky? Google Photos a jejich automatické nahrávání je můj nejlepší přítel. Co by se mohlo pokazit, že?
V září měla moje máma narozeniny. Dlouho jsem přemýšlela, co jí koupit, a pak mě to napadlo. Nemá chytrou televizi. Odpověď byla snadná. Koupila jsem jí Chromecast s Google TV, aby konečně mohla koukat na Netflix. Byla nadšená. Úspěch! Tedy, to jsem si myslela.
Abych jí to co nejvíc usnadnila, nastavila jsem jí to sama. A tady jsem udělala tu osudovou chybu. Přihlásila jsem se tam ke svému Google účtu. „Pak to přepnu,“ řekla jsem si. Samozřejmě jsem na to okamžitě zapomněla.
Rychle vpřed do včerejšího dne. U našich probíhal velký nedělní oběd. Babička, děda, tety, strýcové, bratranci, sestřenice… prostě všichni. Nový Chromecast byl hvězdou odpoledne. Všichni si s ním hráli, pouštěli si videa na YouTube. Pak se na televizi zapomnělo a nechala se běžet.
A pak se to stalo.
Seděla jsem v kuchyni, popíjela bílé víno a povídala si s tetou. Nenuceně jsem se ohlédla přes rameno směrem k obýváku. A tam, na obrovské, rozsvícené televizi s úhlopříčkou 165 cm, svítila fotka. Detailní záběr mé vaginy.
Spořič obrazovky. Chromecast si jako pozadí automaticky spustil prezentaci z mého účtu na Google Photos.
Prskla jsem víno po celé kuchyňské lince. Všichni se na mě podívali. Já jsem seděla tak, že jsem měla televizi za zády. To znamenalo, že všichni ostatní měli dokonalý, ničím nerušený výhled.
A prezentace pokračovala.
Nejsem ten typ, co si udělá jednu lechtivou fotku a dost. Byla to celá série. Asi čtyřicet uměleckých děl, která jsem tu noc fotila pro svého přítele. Zahrnovalo to dilda, anální kolíky a podobné rekvizity. Vše v různých kreativních pozicích. A aby nebylo pochyb, moje charakteristické tetování bylo na několika fotkách jasně viditelné. Nebylo úniku.
Nikdo mi nepomohl. Všichni jen seděli a v němém šoku zírali. Ovladač nikde.
V panice jsem udělala jediné, co jsem mohla. Vystřelila jsem jako zvíře zahnané do kouta, doběhla k televizi a vyrvala ten zatracený Chromecast z HDMI portu.
Bez jediného slova jsem popadla kabelku, v ruce křečovitě svírala ten nástroj mého ponížení, a utekla jsem. Za sebou jsem nechala jen hrobové ticho a rodinu v šoku.
Teď se schovávám doma pod dekou a přeju si, abych neexistovala. Zeptala jsem se Google Asistenta, jak se zotavit z bolesti a ponížení. Odpověděl: „Omlouvám se, tomu nerozumím.“ Díky, ty zrádče.
Dodatek: Máma mi volala a ujišťovala mě, že to není tak hrozné, jak se zdá, a že si toho „skoro nikdo nevšiml“. Můj bratr mi ale poslal zprávu s pravdivou verzí: máma prý pohrozila smrtí a rozčtvrcením každému, kdo se o tom přede mnou jenom zmíní. Takže asi tak.
Zradila vás někdy technologie tím nejhorším a nejvíc ponižujícím způsobem? Kdy se vaše soukromá data stala veřejnou podívanou? Podělte se o své digitální noční můry na pribehy.kral@seznam.cz. V dnešní době číhá nebezpečí na každém kliknutí.
