Článek
Moje tchyně Marie si zakládá na svých palačinkách. A když říkám zakládá, myslím tím, že je to v jejich rodině něco jako korunovační klenoty. Není to jen jídlo, je to instituce. Umění předávané z generace na generaci, jehož jediným právoplatným strážcem je, samozřejmě, ona. Její palačinky jsou údajně ty nejtenčí, nejvláčnější a nejlepší na celém světě.
Kvůli tomuto kultu jsem svému muži Radkovi neudělala palačinky prvních osm let našeho vztahu. Když jsem se o to totiž jednou pokusila, stál mi za zády, sledoval každý můj pohyb a pak pronesl tu památnou větu: „Hmm, takhle to moje maminka nedělá.“ Byla to moje poslední palačinka na hodně dlouhou dobu. S kamennou tváří jsem mu oznámila: „Fajn, tak odteď jsme lívancová rodina!“ A byli jsme.
Letos k Radkovým narozeninám jsem se ale hecla. Chtěla jsem mu udělat radost, a tak jsem to palačinkové embargo zrušila. Povedly se skvěle a od té doby je dělám párkrát do měsíce. Už bez Radkových komentářů, samozřejmě.
No a včera jsme byli u tchyně na návštěvě. A co jiného se podávalo než legendární palačinky. Moje dcera Emička, které jsou dva roky, už je malá mluvka a své emoce dává najevo velmi jasně. Snídani už měla doma, ale Marie trvala na tom, že musí ochutnat. Posadila jsem tedy Emičku ke stolu a před ni přistála palačinka s marmeládou.
Emička si vzala jeden kousek. Důstojně ho přežvýkala. A pak, bez jediného slova, odsunula talíř a snažila se slézt ze židle, protože na zemi čekalo mnohem zajímavější Lego Duplo. Byla to naprosto normální batolecí reakce – hraní je prostě víc než jídlo.
Jenže to by nebyla moje tchyně, aby to nechala být. Sledovala jsem, jak se její úsměv začíná křečovitě stahovat. Naklonila se k Emičce a spustila: „Emičko, chutnají ti babiččiny palačinky? No? Chutnají?“ Zeptala se jí na to asi pětkrát během pěti minut. Její hlas byl s každou další otázkou o tón zoufalejší.
Nedostala jedinou odpověď. Emička ji naprosto ignorovala. Vzduch v místnosti houstnul a já jsem v sobě dusila smích. Bylo to tak delikátní! Ta malá, bezelstná osůbka neměla ani tušení, jakou ránu zasazuje hýčkanému egu své babičky.
Sledovat to bylo lepší než jakákoli komedie. Promiň, Marie, ale tvoje vnučka je prostě ještě moc malá na to, aby ti ze slušnosti lhala a pofukovala bolístky na tvé potřebné dušičce. Díky Bohu za to.
Zažíváte taky podobné malé války a sladká vítězství v rodině? Podělte se o své nejlepší „tchyně story“ na pribehy.kral@seznam.cz. Ty nejlepší perličky si zaslouží být sdíleny!
