Článek
Táta byl voják z povolání. Většinu mého dětství byl pryč, na misích někde v Afghánistánu nebo v Mali. Posílal peníze, občas balíčky s divnými sušenkami a volal přes Skype, když to zrovna šlo. Doma vládla máma. A její tichý, druhý život.
Už v devíti letech jsem pochopila, že ten „strýček Karel“, co k nám chodil, když byl táta pryč, není jenom mámin kolega z práce. Bylo to v jeho pohledech, v tom, jak se jí letmo dotýkal, když si myslel, že se nedívám. Nic jsem neřekla. Děsila mě představa, co by se stalo, kdyby se to táta dozvěděl.
Všechno se zlomilo, když mi bylo dvanáct. Táta se vrátil z mise a byl jiný. Tišší, smutnější. Jednou večer jsem ho našla v obýváku, seděl potmě a prohlížel si stará alba. Fotky ze svatby, fotky mě jako mimina. A po tvářích mu tekly slzy. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ten pohled na mého silného tátu, zlomeného a plačícího nad lží, byl nesnesitelný.
Šla jsem k němu, posadila se vedle a všechno mu to řekla. O Karlovi, o těch letech lží, o tom, jak se máma měnila, sotva za tátou zaklaply dveře.
Následovalo peklo. Rozvod byl drsný, plný křiku a obviňování. Ale nakonec jsme to zvládli. Skončila jsem u táty. Našel si novou práci, abychom se nemuseli stěhovat po kasárnách, a po čase si našel i novou ženu, Petru.
S Petrou a její dcerou Zuzkou teď bydlíme v malém řadovém domku za Prahou. Život se neuvěřitelně zlepšil. Máme svoje rituály, v neděli jezdíme na výlety a večer občas koukáme na Ulici. Poprvé v životě mám pocit, že mám skutečný domov.
Jenže stín minulosti je dlouhý. A ten stín se jmenuje děda.
Tátův otec byl vždycky stará škola. Chlap, co věří v krev, půdu a rodovou linii. Nikdy mámě úplně nevěřil a po rozvodu se jeho podezření jen prohloubilo. Už roky na tátu tlačí, aby si nechal udělat testy otcovství. „Chci mít jistotu, že Klára je moje vnučka,“ opakoval pokaždé, když jsme k němu jeli na návštěvu.
Děda teď umírá. Má velký dům a nějaké pozemky a prohlásil, že neví, jestli mi má něco odkázat, když „ani neví, čí krev mu koluje v žilách“. Je to kruté a odporné, ale je to tak.
Táta se tomu roky bránil. Vždycky mávl rukou a řekl, že na tom nezáleží, že jsem jeho holčička a hotovo. Byla jsem na něj tak pyšná.
Všechno se změnilo před měsícem. Petra otěhotněla.
Budu mít sourozence. Měla bych skákat radostí, a vlastně i mám radost, ale zároveň cítím, jak se pod našima nohama otevírá propast. Táta najednou otočil.
Začal o těch testech mluvit sám. Opatrně, v náznacích. „Víš, Kláro, kvůli dědovu dědictví… Mohlo by ti to pomoct s penězi na vysokou,“ nadhodil minule u večeře. Tvrdí, že to dělá pro mě, pro moji budoucnost.
Ale já mu to nevěřím.
Vidím mu to na očích. Teď, když bude mít svoje vlastní, stoprocentně jeho dítě, začal pochybovat. Co když nejsem jeho? Co když se celá ta léta staral o cizí dítě? Mám pocit, že ho nezajímá nějaké dědictví, ale že hledá záminku, aby si potvrdil, jestli má svou lásku a péči investovat do mě, nebo si ji všechnu schovat pro toho nového drobečka.
Už několik nocí jsem nespala. Převaluju se v posteli a svírá se mi žaludek. Co mám dělat? Mám na ten test jít a riskovat, že přijdu o jediného rodiče, který mi na světě zbyl? Co když ten papír s výsledkem řekne, že nejsem jeho? Přestane mě mít rád? Změní se jeho pohled na mě, až se bude dívat na mě a na svého novorozeného syna nebo dceru?
Představa, že bych mohla ztratit ten křehký pocit bezpečí, který jsme si pět let budovali, mě naprosto paralyzuje. Radši bych žádné dědictví neměla, než abych se podívala tátovi do očí a viděla v nich zklamání.
Prožili jste něco podobného, nebo máte příběh, který se vám vryl pod kůži? Svěřte se mi se svými starostmi i radostmi na pribehy.kral@seznam.cz. Třeba právě vaše slova pomohou někomu dalšímu najít správnou cestu.
