Článek
S Petrem jsme spolu čtyři roky, z toho dva bydlíme v útulném podkrovním bytě v Olomouci. Až donedávna jsem mohla s rukou na srdci říct, že náš vztah je dokonalý. Rozumíme si, milujeme se a já jsem potají tušila, že se blíží den, kdy přede mnou poklekne s prstýnkem.
Jenže loni se stala tragédie. Petrův mladší bratr, šestiletý Honzík, zemřel. Byla to pro nás oba obrovská rána. Petr byl na Honzíka extrémně fixovaný, a to z dobrého důvodu.
Jejich rodiče, abych to řekla bez obalu, život nikdy moc nezvládali. Táta propadl alkoholu a máma byla na všechno sama, psychicky na dně. Honzík tak trávil většinu času u nás. Víkendy, prázdniny, často i celé týdny. Stali jsme se pro něj mámou a tátou. Dokonce jsme vážně uvažovali, že zažádáme o pěstounskou péči.
Před pár měsíci přišel Petr s tím, že by si chtěl nechat udělat tetování na Honzíkovu památku. Petr nikdy žádné tetování neměl a ani o něm nemluvil, takže mě to překvapilo, ale okamžitě jsem ho podpořila.
Mluvil o tom, že si nechá vytetovat jeho jméno, datum narození nebo nějaký podobný sentimentální symbol. Přišlo mi to jako krásný nápad. Malé, něžné gesto.
Pak o tom chvíli nebyla řeč, až do dne, kdy mi oznámil, že má zarezervovaný termín. Zrovna jsem měla směnu v práci, takže jsem nemohla jít s ním. Když jsem se ptala, co si nakonec vybral, jen se usmál a řekl, že to bude překvapení. Těšila jsem se.
Nečekala jsem ale, že se z práce vrátím a uvidím na většině jeho hrudi vytetovaný portrét Honzíkovy hlavy v téměř životní velikosti.
Byl to šok. V první chvíli jsem lapala po dechu, ale okamžitě jsem se vzpamatovala a řekla mu, jak je to krásné. Byly to zatím jen obrysy, čekalo ho ještě několik sezení. Musela jsem ho podpořit.
Teď je tetování hotové. Barvy, stínování, všechno. Je to neuvěřitelné umělecké dílo, vypadá to jako fotka. Petr je na něj nesmírně hrdý a upřímně, i já si myslím, že je to svým způsobem úžasné.
Je tu ale jeden zásadní problém. Náš intimní život.
To tetování je obrovské. Je to jeho jediné tetování a Petr má světlou kůži a skoro žádné chlupy na hrudi, takže ten portrét doslova křičí do prostoru. Ať dělám, co dělám, moje pozornost je k němu neustále přitahována.
A aby toho nebylo málo, to dílo má oči. Oči, které se na mě dívají jako Mona Lisa z Louvru.
V jakékoliv poloze, kdy jsme k sobě čelem, se nevyhnutelně střetnu s pohledem toho tetování. S pohledem toho šestiletého kluka, kterého jsme prakticky vychovávali. Pokaždé, když se to stane, sevře se mi žaludek a veškerá touha je okamžitě pryč.
Je mi z toho zle. Cítím se jako nějaký zvrhlík. Pochybuju, že bych dokázala souložit a přitom se dívat do očí jakémukoliv šestiletému dítěti, natož tomu, které pro mě bylo jako syn.
Náš sexuální život umírá.
Petrovi jsem nic neřekla. Jak bych mohla? Jak mu mám říct něco negativního o památce na jeho mrtvého bratra? Cítila bych se jako monstrum.
Jenže dívat se na to tetování během sexu ze mě dělá monstrum taky.
Poslední dobou se snažím navrhovat polohy, kde mu nevidím na hruď, nebo se milujeme potmě či v tričku. Petr si toho samozřejmě všiml. Začal se bát, že mě přestal přitahovat.
Jenže on mě přitahuje. Jen mě nepřitahuje ten šestiletý kluk na jeho hrudi.
Nakonec jsem sebrala všechnu odvahu a zkusila si s ním o tom promluvit. Jemně. S láskou. Vysvětlila jsem mu, jak moc ho miluju, jak moc jsem milovala Honzíka a jak nádherné to tetování je… ale že mám problém se při intimitě dívat Honzíkovi do očí.
Nedopadlo to dobře.
Vůbec to nepochopil. Vzal to jako útok na jeho smutek, jako znesvěcení památky jeho bratra. Obvinil mě, že jsem bezcitná a že jeho bolest zlehčuju. Skončilo to obrovskou hádkou a tichem, které je teď mezi námi mnohem horší než jakýkoliv křik.
Doufala jsem, že to je problém, který můžeme společně vyřešit. Teď mám pocit, že to tetování není jen inkoust pod kůží, ale neproniknutelná zeď, která mezi námi vyrostla. A já netuším, jestli ji dokážeme kdy zbourat.
Dostali jste se někdy do situace, která byla tak bizarní a zároveň tak bolestivá, že jste nevěděli, jak z ní ven? Svěřte se se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz.
