Článek
Abychom pochopili rozsah mého včerejšího ponížení, musíme se vrátit o pár let zpátky. V sedmnácti mi diagnostikovali ulcerózní kolitidu. Během léčby jsem se seznámila se svým novým gastroenterologem, panem doktorem Černým.
Součástí vyšetření bylo i pár poněkud… intimních procedur. Včetně dvou kolonoskopií a několika vyšetření konečníku prstem. Bylo to trapné, ale nutné. Pan doktor Černý byl vždycky profesionál.
Během let se z toho vyvinulo přátelství mezi našimi rodinami. Moji rodiče byli doktoru Černému neskonale vděční, že mě dal dohromady. Slovo dalo slovo, naši se spřátelili. A krátce nato jsem já začala chodit s jeho nejstarším synem, Ondřejem.
Už jsme spolu skoro dva roky. Všechno je naprosto skvělé. Naše rodiny jsou nadšené, my jsme zamilovaní. Ten fakt, že jeho otec doslova prozkoumal mé tlusté střevo, jsme tak nějak… neřešili.
Až do včerejška.
Kvůli karanténě je Ondřej teď u rodičů. Strašně se nám stýskalo, tak jsem za ním zajela. Řekl mi, ať přijedu dřív, než se jeho rodiče, oba zdravotníci, vrátí z práce, abychom měli chvilku pro sebe.
Byli jsme u něj v pokoji, atmosféra houstla, schylovalo se k sexu. A já jsem navrhla, že bychom mohli zkusit anální sex.
Ondřej byl pro, ale trochu váhal kvůli mé nemoci. Byl starostlivý. Zeptal se: „Miláčku, je to pro tebe vůbec bezpečné?“
A v tu chvíli se můj mozek odpojil od pusy. Bez přemýšlení ze mě vypadla ta nejhorší možná věta:
„Já nevím, musela bych se zeptat tvýho táty. On je jediný, kdo mi kdy byl v zadku.“
Ten výraz v jeho tváři nikdy nezapomenu. Bylo to, jako by se zastavil čas. Veškerá vášeň v místnosti okamžitě zemřela.
Začala jsem se hystericky smát. Byl to smích z čistého zoufalství a studu. Chtěla jsem se propadnout do země a zmizet.
Jsem si jistá, že Ondřej samozřejmě věděl, jaké procedury mi jeho otec dělal. Ale taky jsem si jistá, že tuhle myšlenku zatlačil do nejzazšího kouta své mysli. A já jsem ji právě vytáhla na světlo a mlátila ho s ní po hlavě.
Večeře s celou rodinou – tedy i s panem doktorem – byla mírně řečeno trapná. Měla jsem pocit, že mi to mám napsané na čele.
Než jsem odjela, Ondřej se mě snažil utěšit. Říkal, že to nebylo tak hrozné, jak si myslím, a že na to zapomeneme.
Ale já nevím, jak na to mám zapomenout. Jak se mám z tohohle někdy vzpamatovat?
A ne, než se někdo zeptá: opravdu se nebudu ptát jeho táty, jestli je pro mě bezpečné mít anální sex s jeho synem.
Vypadlo z vás taky někdy v tu nejméně vhodnou chvíli něco, co jste si okamžitě přáli vzít zpět? Podělte se o své největší trapasy na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílená hrůza je poloviční hrůza!
