Článek
Stačí patnáct minut v její přítomnosti a jsem naprosto vyčerpaná. Cukám sebou při každé její větě. Trnu hrůzou, když mluví s cizími lidmi, a modlím se, aby zase neřekla něco, co nedává smysl, nebo aby někoho neurazila svou „upřímností“. Bohužel, po neúspěšném pokusu o samostatný život v Praze jsem se musela vrátit domů, do svého starého dětského pokoje v našem panelákovém bytě. A čím víc času s ní trávím, tím víc si uvědomuju, jak moc mi její přítomnost vadí.
Nechápu kamarádky, když říkají, že volají mámě, aby se svěřily nebo aby je utěšila. Já od své matky utíkám, abych našla klid. Naše rozhovory jsou jedna velká křeč. Bavíme se o slevách v Kauflandu a o tom, co zase říkali v seriálu Ulice. Cokoliv hlubšího je minové pole. Očekávat od ní pochopení nebo skutečný zájem je jen recept na další zklamání. Je neuvěřitelné, jak málo toho o mně ví. A co je horší, jak málo ji to zajímá.
Cítím se jako rozmazlený, náladový spratek. Zvlášť na veřejnosti. Minule jsme byly na poště a ona začala nahlas komentovat paní za přepážkou. Jak je pomalá a jaký má příšerný účes. Chtěla jsem se v tu chvíli propadnout do země. To je její způsob navazování konverzace. A já stojím vedle ní, rudá až za ušima, a přeju si být neviditelná.
To nejhorší ale přichází na rodinných oslavách. S plnou pusou chlebíčku a s pohledem upřeným na tety a strýce začne svůj monolog. O tom, jak skvělé děti vychovala. Jak nás všechno naučila a jak jsme díky ní úspěšní. Poslouchám to a vaří se ve mně krev. Vždyť ona mě nenaučila ani ty nejzákladnější věci. Nevěděla jsem, jak si vyprat prádlo, jak si zařídit účet v bance nebo jak uvařit cokoliv složitějšího než čaj.
Všechno, co umím, jsem se musela naučit sama. Pozorovala jsem kamarádky a jejich rodiny. Tiše jsem nasávala, jak spolu mluví, jak se podporují, jak funguje něco, čemu se říká „domov“. Jak se jejich mámy ptají, jestli jsou v pořádku, a skutečně poslouchají odpověď. To já jsem nikdy nezažila.
Je to tak ponižující, když se mě přátelé zeptají na rodiče. Na to, co dělají, co mají rádi, kdy mají narozeniny. Nevím. Většinu z toho prostě nevím. Když se diví, proč jsem se tak rychle odstěhovala a proč se mi nechce jezdit domů, lžu. Říkám, že je to o nezávislosti. Ale v hloubi duše bych si zoufale přála mít s nimi takové pouto, kvůli kterému bych se vracet chtěla.
Je to ten nejhorší pocit na světě. Vědět, že byste měli někoho milovat. Vždyť je to naprosto přirozené, instinktivní. Každé mládě miluje svou matku. Ale já v sobě tenhle základní cit prostě nemám. Cítím jen prázdno a stud.
Někdy si říkám, že jsem snad nějaká zrůda. Kdyby zítra umřela, asi bych ani nebrečela. Moje první myšlenka by nejspíš byla, kdo teď bude vařit obědy a večeře. A z toho, že mě napadne právě tohle, je mi na zvracení.
Máte i vy zkušenost nebo příběh, o který byste se chtěli podělit s ostatními? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a možná právě váš příběh vyberu pro příští zveřejnění.
