Článek
Překvapilo mě to. Zaprvé proto, že moje tchyně Irena nikdy nebyla zlá. Nebyly jsme nejlepší kamarádky, ale naše vztahy byly vždycky příjemné a v pořádku. A zadruhé – a to je to hlavní – já nemám děti. Přesto u mě jednoho dne zazvonila sociálka.
Stalo se to ve chvíli, kdy jsem měla hlídat sedmiletého Matyáše, syna mé kamarádky. Pracovnice OSPODu naštěstí dorazily dřív než on. Začaly se mě vyptávat, kde mám své děti. Zmateně jsem jim opakovala, že žádné děti nemám. Myslely si, že lžu, že je někde schovávám. Byla jsem tak zaskočená, že jsem jim nabízela, ať zavolají komukoliv, kdo mě zná, ať se zeptají sousedů.
Asi po deseti minutách trapného a stresujícího dohadování, kdy si konečně uvědomily, že nehraju hloupou, mi prozradily víc detailů z udání. A v tu chvíli mi to došlo. Nešlo o mé neexistující děti, ale o Matyáše. Přesně v tu chvíli dorazila i moje kamarádka Aneta s ním. Ta hanba byla nepopsatelná. Kladli jí i jemu strašlivé otázky, které chlapce k smrti vyděsily.
Vůbec jsem netušila, kdo by něco takového mohl udělat. Nehlídám děti profesionálně, jen pomáhám kamarádce, která prochází těžkým rozvodem. A hlavně – nikdy bych žádnému dítěti neublížila. Raději bych za něj položila vlastní život. Celý incident byl tak traumatizující, že jsme o něm nikomu neřekli.
A pak, o pár týdnů později, byla tchyně u nás na návštěvě. Zrovna když Aneta přivedla Matyáše. A Irena s hraným údivem pronesla: „Jeho matka ti ho ještě pořád půjčuje, i po tom vyšetřování?!“ V tu chvíli jako by se zastavil čas. Konfrontovala jsem ji. Zapírala. Konfrontoval ji můj muž Ondřej. Začala s výmluvami.
Nejdřív tvrdila, že měla o chlapce strach, protože nemám žádné zkušenosti s dětmi. Jako důkaz uvedla, že jsem ho jednou nechala být vzhůru až do desíti večer. Když jsme jí řekli, že tuhle báchorku jí nesežereme, přišla s další. Prý měla strach, že ho nevědomky unáším, protože ho přivádí jen matka a ona se bála, jestli s tím otec souhlasí.
Po několika dalších absurdních lžích, kdy už jsem musela odejít z místnosti, abych ji fyzicky nenapadla, se zhroutila. A přiznala pravdu. Udělala to, aby nám ztížila adopci. Je pro mě ze zdravotních důvodů velmi riskantní otěhotnět. Ondřej je její jediný syn. A ona vnímá naši volbu adoptovat dítě jako můj úmyslný útok na její „krevní linii“.
Myslela si, že když budeme mít záznam na OSPODu, neschválí nám adopci. A to nás, v její zvrácené mysli, donutí pokusit se o biologické dítě, pokud budeme chtít rodinu. Naštěstí se zjistilo, že udání bylo falešné, a náš právník říká, že záznam bude brzy kompletně vymazán.
Ale ten vztek a bolest zůstávají. Ta chladnokrevná krutost, se kterou se nám snažila zničit sen o rodině jen proto, že neodpovídal jejím představám. A tak teď sedím u počítače, v naprosté, ledové zuřivosti, a googlím, kde se dá sehnat na zakázku voodoo panenka s jejím obličejem.
Setkali jste se někdy s tak extrémní manipulací ve vlastní rodině? Jak se bránit někomu, kdo je ochoten zajít tak daleko, aby dosáhl svého? Podělte se o svůj příběh nebo radu na pribehy.kral@seznam.cz.
